Standardy podle Tigrana Hamasyana

Rozhovor s arménským pianistou Tigranem Hamasyanem

Na své album StandArt jste zařadil jazzové standardy, ale nikoli ty nejznámější. Podle čeho jste je vybíral? Mám pocit, že jste musel procházet takzvaný Velký americký zpěvník hodně do hloubky.

Ano, máte naprostou pravdu. Ale musím říct, že ke všem písním, které jsem na album vybral, plus asi k třiceti dalším jazzovým standardům, mám velmi osobní vztah. Mám s nimi spojené osobní vzpomínky a jejich melodie jsou pro mne něčím zvláštní. Například píseň I Didn’t Know What Time It Was má podle mne možná nejzajímavější melodii ze všech standardů vůbec. A podobně je to i s ostatními, které jsem si zvolil. Když jsem měl písně vybrané, opakovaně jsem si je přehrával a přemýšlel jsem nad tím, jaké aranžmá bych jim mohl dát. Neměl jsem přímo plán, že bych vydal album jazzových standardů, i když jsem tušil, že k tomu jednou možná dojde. Ale v době covidu jsem si najednou uvědomil, že mám vlastně hotový repertoár, který stačí jen nahrát. A to jsem zaranžoval ještě mnoho dalších standardů.    

Standardy sice hrajete v instrumentálních verzích, ale často šlo původně o písně s texty. Je tato jejich původní podoba pro vás důležitá?

Snažím se vždy píseň trochu víc prozkoumat, dozvědět se, jaký příběh se za ní skrývá. Chci vědět něco o autorovi hudby i o textaři. Zajímá mě, proč nebo pro koho svůj text psal. Například autorka textu písně Laura měla velmi zajímavý příběh. Pocházela z Evropy z židovské rodiny a za druhé světové války emigrovala do Spojených států. – Snažím se tedy vždy zjistit příběhy autorů písní a hlubší souvislosti. Pak přicházím s vlastní vizí a teprve potom opravdu vím, co chci s tou písní udělat, jaký příběh chci já vyprávět se svým aranžmá.   

Na albu máte zajímavé hosty, saxofonisty Marka Turnera a Joshuu Redmana a trumpetistu Ambrose Akinmusira. Proč jste si do studia pozval právě je?

Všechno jsou to muzikanti, se kterými jsem si dlouho přál něco natočit. V minulosti jsem měl možnost si s nimi zahrát na pódiu, ale ve studiu jsme spolu ještě nebyli. A vlastně s Markem jsem nikdy předtím nehrál. Byl jsem ale překvapený, jak bylo snadné se s ním domluvit. V době, kdy jsem album natáčel, byl v Los Angeles a zrovna měl čas, takže to krásně vyšlo. Já totiž Marka Turnera považuji za velkého jazzového vizionáře. Stejně vnímám Joshuu Redmana, na jehož hudbě jsem vyrostl. Hodně jsem například poslouchal jeho nahrávky s Bradem Mehldauem a jiná jeho alba. S Ambrosem jsme zase studovali na stejné škole a v poslední době jsme odehráli pár koncertů jako duo. Oběma se nám to líbilo, a tak jsem jej na album pozval, aby mi zahrál ve dvou písních. Řekl bych tedy, že se mi během té šílené doby lockdownů splnily sny. Naštěstí v té době měli všichni čas, protože jinak bych něco takového plánoval roky.   

Základ kapely na albu tvoříte vy plus basista Matt Brewer a bubeník Justin Brown. Jak toto trio vzniklo?

S Justinem jsem dlouho chtěl něco natočit a s Mattem také. I když mám na albu kvalitní a zajímavé hosty, potřeboval jsem, aby základní trio bylo také velmi silné. Justin i Matt jsou oba mimořádně talentovaní hudebníci. Ve způsobu, jakým reagují na mou hru, i v tom, jak přicházejí s vlastními nápady a přitom se mi nestaví do cesty, je něco magického. Vůbec není snadné takové muzikanty najít. Energie, kterou tito dva hudebníci vyzařují, se skvěle doplňuje s mou energií. Opravdu se nám povedlo postavit velmi dobré trio a já doufám, že spolu ještě něco natočíme.   

Nyní vyrážíte na turné, v jehož rámci zahrajete také v Brně. A na turné vás doprovázejí jiní hráči. Bude se tedy to, co budete hrát, lišit od skladeb na albu?

Budeme hrát hudbu, která je na albu, ale protože jde přece jen o jinou kapelu, nebude to stejné jako na desce. S novými koncertními spoluhráči mě teprve čeká první koncert. Kdybychom se bavili o den později, už bych toho mohl říct víc. Ale zrovna bubeník Jonathan Pinson je mimořádně kvalitní hráč, který doprovázel Marka Turnera na jeho nejnovějším albu. Znám jej i z dalších nahrávek, ale konkrétně na tomto albu je naprosto skvělý. I proto jsem rád, že si spolu můžeme zahrát. Myslím, že si spolu budeme dobře rozumět.