Arsen Petrosyan: Arménská kultura žije dál

Rozhovor s arménským hudebníkem Arsenem Petrosyanem

Hrajete na tradiční arménský nástroj duduk. Jaké je vlastně jeho postavení v současné arménské hudbě?

Dnes se duduk považuje za tradiční klasický nástroj, nikoli tedy za nástroj lidové hudby. Samozřejmě že jej v minulosti po staletí používali lidé na venkově, ale dnes jej opravdu vnímáme jako nástroj klasické hudby. Takto jej vidí i současná mladá generace a i já jsem hrdý na to, že jej mohu ve světě prezentovat. Vedle toho jej tedy dnes používají i folklorní soubory, hraje se na něm v rámci avantgardní hudby, uplatnění najde i ve filmové hudbě, v rocku… Má tedy široké uplatnění.    

Arménie je obklopena zeměmi s odlišnou kulturou. Jak ovlivňuje jejich hudba hudbu arménskou?

Hudba okolních zemí tu arménskou samozřejmě ovlivňovala. Působily na ni například vlivy íránské hudby. Když dnes potkám íránského nebo tureckého muzikanta, je pravděpodobné, že se mu bude arménská hudba líbit. A podobně když já slyším nějaký turecký nástroj, jako je bağlama nebo saz, osloví mě to. Je přirozené, že svou hudbu navzájem sdílíme. Jsou to sousední země, navzájem se ovlivňujeme, učíme se jeden od druhého. Tak to funguje.    

Vedle toho, že hraje na duduk tradiční arménský repertoár, jste také členem mezinárodního tria A.G.A. S ním hrajete i hudbu okolních zemí…

Ano, A.G.A. znamená „Arménie – Gruzie – Anatolie“. S touto skupinou hrajeme anatolskou, arménskou a gruzínskou hudbu, a jde tedy o krásný příklad onoho vzájemného sdílení. Ale mne neovlivňuje pouze hudba sousedních národů. Důležitá je pro mne i západní hudba, oslovuje mě hudba skandinávská nebo keltská. I když taková hudba nemá nic společného s mými kořeny, dotýká se mého srdce a dojímá mě.    

Na své aktuální album Hokin Janapar jste si přizval několik spoluhráčů. Podle čeho jste tyto další nástroje vybíral?

Když se duduk používá jako sólový nástroj, je většinou dobré, když jej doprovází ještě nějaký další nástroj. V arménské klasické hudbě to často bývá druhý duduk, který hraje pouze jeden basový tón, takzvaný dron. K této formě pak patří ještě rytmický doprovod perkusí. Takto jsem nahrál i já některé skladby na své album. A pak jsem použil ještě jednu formu, a sice spojení duduku, perkusí, cimbálu santur a citery zvané kanonaki, což je vlastně můj Arsen Petrosyan Quartet, projekt, který jsem založil před třemi lety. Chtěl jsem jej na svém albu také představit. Líbí se mi toto spojení východních nástrojů, jako jsou santur a kanonaki, s arménskou klasickou hudbou. Když mimochodem mluvím o „klasické“ hudbě, nemyslím tím evropskou vážnou hudbu, ale skutečně arménskou klasickou hudbu. Kromě toho všeho mám na albu také harfu. I s doprovodem tohoto nástroje někdy vystupuji a zvuk harfy mám rád. Spojení harfy a duduku je uklidňující a tyto dvě barvy jdou krásně k sobě.    

V době, kdy jste své nové album dokončoval, probíhala válka v Náhorním Karabachu. Jak vaši práci poznamenala?

Bohužel tato hrozná válka vypukla, když jsme pracovali na postprodukci alba. Nahrávka už byla hotová. Pro mne jako umělce a citlivého člověka to byl skutečný šok. Moje země se dostala do strašné situace a my sami jsme ve studiu nevěděli, co bude dál. Bylo to těžké období, ale – jak píšu v bookletu – moje album ukazuje kulturu národa, který navzdory všem katastrofám žije dál a má světu co nabídnout. Jsem rád, že se mému týmu povedlo album dokončit. Sám jsem se v té době na práci nedokázal soustředit. Něco takového bych nepřál žádnému národu a žádnému člověku. Album tedy opravdu vnímám jako manifest toho, že arménská kultura žije dál.