Slyšte, lidé! – Hudbu složil, na basu hrál…
V pořadu Slyšte, lidé! budeme poslouchat hudbu, kterou skládají čeští – a ve dvou případech také izraelští – kontrabasisté a baskytaristé. Do hodiny nazvané „Hudbu složil, na basu hrál…“ jsme vybrali ukázky z aktuálních alb Tomáše Lišky, Jaromíra Honzáka, Josefa Feča, Jaroslava Šimíčka nebo Michaela Krásného. Představí se nám také Jiří Slavík a Petr Tichý a světovou scénu budou zastupovat Omer Avital a Adam Ben Ezra. Poslouchejte v sobotu 14. dubna 2018 od 19.15 nebo v repríze v úterý 17. dubna v 16.55.
Jako první nám bude hrát Omer Avital, který nám v roce 2014 řekl: „Dříve, když jsem kapelu s několika saxofony, jsem psal pro basu mnohem víc než dnes. Kontrabas mám samozřejmě stále rád, ale v současné době s ním počítám především jako s rytmickým a doprovodným nástrojem. Až s přibývajícími skladatelskými zkušenostmi jsem tuto tradiční roli basy v kapele začal naplno oceňovat. Když komponuji v současné době, určitě na basu nemyslím v první řadě. Ano, některé mé skladby jsou sice postavené na basové lince, někdy basa hraje intro… Zpravidla však používám kontrabas v tradičnější roli – jako podporu sólových nástrojů a jako integrální součást kapely.“
Kontrabasista Jaroslav Šimíček vydal loni album nazvané Jaroslav Šimíček Quartet/Quintet. Skupinu vedle kapelníka, který je současně autorem repertoáru, tvoří pianista Vít Pospíšil, bubeník Dušan Černák a saxofonisté David Fárek a Osian Roberts. Původně měl Šimíček v kapele pouze jednoho hráče na saxofon – na minulém albu Cesta domů na tento nástroj hraje Radek Zapadlo. Použít tentokrát saxofony dva jej prý napadlo na poslední chvíli, těsně předtím, než šla kapela do studia. Proto tedy zajímavý koncept, kdy se – podle toho, zda hraje jen jeden, nebo oba saxofonisté – kapela střídavě mění z kvartetu na kvintet. Jaroslav Šimíček se narodil v Olomouci v roce 1962. Vystudoval Pedagogickou fakultu v Ostravě, obor český jazyk a hudební výchova. Na lidové konzervatoři se učil na kytaru, navštěvoval hodiny jazzu u Karla Velebeného. Působil například ve Framusu 5 zpěváka Michala Prokopa nebo v Orchestru Sester Havelkových. V současné době je také důležitou oporou skupiny Prime Time Voice, ve které zpívá jeho žena Dana Šimíčková.
Podobně všestranným muzikantem je Tomáš Liška. Věnuje se nové akustické hudbě v triu s Lubošem Malinou a Michalem Nejtkem, jako skladatel náročnější tvorby se představil na albu Bercheros Odyssey, pro které sestavil skupinu Pénte, s Martou Töpferovou před lety zakládal skupinu Milokraj, je vyhledávaným jazzovým sidemanem a na kontrabas hraje také v kapele Druhá tráva. Mezi to nejzajímavější, s čím se Tomáš prezentuje, pak patří jeho mezinárodní skupina Invisible World Quartet, ve které hrají mimo jiné turecký houslista Efe Turumtay a srbský akordeonista Nikola Zarić. S touto skupinou Tomáš Liška vydal loni album Invisible Faces, které bylo nominováno na Anděla. Kontrabasista se na něm projevuje jako jazzový autor, kterého však také fascinuje lidová hudba.
Cenu Anděl v kategorii Jazz za rok 2017 získal jiný komponující kontrabasista, Jaromír Honzák, za album Early Music. Mimochodem má tak už pátého jazzového Anděla v řadě. Honzákovo aktuální album je po kompoziční stránce ovlivněno starou, konkrétně pak středověkou, hudbou, o kterou se zkušený autor začal zajímat během svého pozdního studia na Janáčkově akademii v Brně. Vedle svých autorských skladeb na album zařadil úpravu jedné středověké duchovní písně a také jednu píseň Oldřicha Janoty, jejíž motiv mu prý středověkou hudbu připomíná. Ve svých vlastních skladbách tentokrát Honzák a jeho spoluhráči pracují více s improvizací na melodii než s mnohem obvyklejší improvizací na harmonickou strukturu.
O generaci mladší baskytarista Michael Krásný pochází z Opavy a od roku 2012 je členem newyorské kapely Laca Decziho. Předtím hrál s kapelou Quatro Formaggi, se kterou v roce 2011 natočil album. Sám se pak jako sólový hráč na baskytaru představil na sólové desce Doing What I Do z roku 2016, která vedle autorské tvorby přinesla mimo jiné úpravy dvou písní Stevieho Wondera nebo Modlitbu pro Martu z repertoáru Marty Kubišové.
„Na těle kontrabasu používám snímač a kondenzor, je to docela tradiční způsob nazvučení. Všechny ostatní efekty jsou propojeny se snímačem. Ke zvýraznění používám kondenzátorový mikrofon. Perkusivní způsob hraní je něco podobného, jako když hraje baskytarista slap.“ Tak líčí jeden z obvyklých způsobů své hry další mnohostranný hráč, izraelský kontrabasista Adam Ben Ezra. Úryvek pochází z rozhovoru s Mariánem Pavlíkem pro časopis Harmonie. Pavlík Bez Ezru líčí jako pozoruhodný talent, který „během večera brilantně předvede nápaditou hru na početný arzenál nástrojů – kontrabas, klavír nebo flétnu, a to vše ještě znásobí použitím efektů“. Adam Ben Ezra je další z talentovaných izraelských hráčů, autor, který ve své tvorbě mísí jazz, rock a world music. Jeho loňské album Pin Drop je sice čistě sólové, ale přesto pestré a skutečně nabité energií. Někde Ben Ezra jen naznačí melodii a zvýrazní rytmus, jinde smyčcem o to více podtrhne melodický ráz skladby. Kontrabas používá jako sólový nástroj, ale hned potom přesedne ke klavíru a nevyhýbá se ani elektronickému tanečnímu doprovodu.
Josef Fečo dlouhodobě spolupracuje se Zuzanou Lapčíkovou, se kterou mimo jiné nahrál v duu album Černobílá. Je členem tria bubeníka Otty Hejnice a spolupracuje s dalšími jazzovými muzikanty. Své nové album Josef Fečo & Young Gypsy Generation natočil jednak se svým synem, bubeníkem Martinem Fečem, a dále se střemi mladými pianisty.
I Petr Tichý je všestranný hudebník. Doprovází zpěvačku Milli Janatkovou, Pavla Hammela nebo pianistu Marka Novotného, je členem experimentálního tria NTS a skupiny Květovaný kůň, známe jej z nahrávek kapely Bran, která se orientuje na hudbu Bretaně, a velmi zajímavé je také jeho duo se zpěvačkou Ridinou Ahmedovou – HLASkontraBAS. Tento projekt je pro něj důležitý nejen proto, že v něm může využít i méně obvyklé techniky hry na basu, ale že se může naplno uplatnit i jako skladatel. „A tím jako by dostal křídla,“ říká Petrova kolegyně Ridina Ahmedová.
Poslední kontrabasista, kterého si dnes představíme, je jeden z největších talentů naší jazzové scény a opět velmi všestranný muzikant, Jiří Slavík. Skládá náročnější kompozice, inspiruje se folklorem a vedle kontrabasu umí hrát na klavír, cimbál, klarinet, housle nebo violu. To předvedl na albu Mateřština, za které získal Anděla v kategorii World music, ale třeba na brněnském JazzFestu se v roce 2018 představil i v triu s jazzovými kolegy Oskarem Törökem a Vítem Křišťanem nebo v duu s americkým bubeníkem Dougem Hammondem, kterého ovšem doprovázel na klavír. Sám Slavík pak říká: „Necítím se na sto procent jako jazzový muzikant, a proto hledám nějaký přesah. Jestli se mám skutečně odvolávat na něco jedinečného, pak to je lidová hudba z míst, odkud jsem vzešel. Tu znám poměrně dobře a připadá mi velmi ojedinělá, jak by ostatně lidová hudba měla vždycky být.“ Kolega a spoluhráč Marian Friedl, jinak také jazzový kontrabasista a současně velký znalec folkloru, o tvorbě Jiřího Slavíka říká: „Fascinuje mě, jak dokáže pracovat s rytmickým jazykem. Když totiž člověk ten rytmický jazyk jako malý nasaje, má jej stále jako svůj vyjadřovací prostředek. A když jej znáš, je jedno, na co hraješ.“ Když si do svého tria vyhlédl pianista Vít Křišťan jako basistu právě Jiřího Slavíka, okomentoval to slovy: „Vždy jsem byl v úžasu nad jeho virtuozitou, citlivostí, vkusem a úžasnými improvizátorskými schopnostmi.“