Tomáš Liška: Nová kapela je pro mne další výzva

Rozhovor s kontrabasistou a skladatelem Tomášem Liškou

Tomáši, tvé aktuální album Invisible Faces sice navazuje na titul Invisible World z roku 2009, ale mezitím jsi nahrával a koncertoval s mnoha jinými sestavami. Jaká tedy byla cesta k novému albu? Vnímáš je jako pokračování Invisible World, nebo jde o dva samostatné projekty?

Myslím, že platí tak trochu obojí. Poté, co jsem natočil Invisible World v triu s Davidem Dorůžkou (kytara) a Danielem di Bonaventurou (bandoneon), říkal jsem si, že v téže sestavě už další desku připravovat nebudu. Chtěl jsem si vyzkoušet další věci a zvuk, takže postupně vznikl můj kvintet Pénte a deska Bercheros Odyssey, Milokraj s Martou Töpferovou, trio s Lubošem Malinou a Michalem Nejtkem. Postupem času jsem však začal pomalu přemýšlet i o volném pokračování Invisible World. Za těch sedm let jsem potkal nové muzikanty, s nimiž bych si dokázal představit spolupráci, při níž bychom zachovali ducha té první desky a zároveň tam přinesli nové vlivy. Svěřil jsem se s tím vydavateli Petru Ostrouchovovi. Nějakou dobu to zrálo v našich hlavách, až to vykrystalizovalo v konkrétní představu, a tak jsme se do toho pustili.

Členy tvé nové mezinárodní skupiny jsou srbský akordeonista Nikola Zarić a turecký houslista Efe Turumtay, kteří vystupují i jako duo. Jak jsi na ně narazil?

S Nikolou Zaričem jsem se potkal na Slovensku v projektu Flamenco Experience 6, který dával dohromady kytarista Stano Kohútek. Já akordeon miluju a bylo mi jasné, že toto neskončí jen u jedné spolupráce. Logicky pak následovalo to, že mě Nikola seznámil se svým tureckým spoluhráčem Efem, kterého jsem už prostě musel do svého projektu zapojit! Asi víš, jak mám rád propojování tradic nebo etnických vlivů s moderní hrou na nástroj, a tito dva muzikanti obě tyto polohy dokonale ovládají.

Chtěl jsi od počátku psát právě pro akordeon a housle, nebo výslednou formu skladeb ovlivnili až tito konkrétní hudebníci?

Bylo to tak půl na půl. Asi tři skladby vznikly už krátce poté, co jsme natočili desku Invisible World. Měl jsem je připravené v šuplíku, ale nedošlo na ně. Ale skladby jako Bartaruga, Safran nebo Kalimba jsou inspirované až novou sestavou.

V čem je pro tebe tato srbsko-turecko-česká sestava jiná než trio na prvním albu?

Je to pro mne jako hráče především další výzva. S novými národnostmi přišly nové formy a rytmy. Musel jsem si zprvu zvykat na to, že Nikola Zarić spustí svoje národní srbské rytmy na devět dělené jinak než po třech, ale strašně mě to baví.

V červenci jsi s Invisible World Quartetem vystoupil na mezinárodní konferenci Czech Music Crossroads v Ostravě a podle hlasování diváků jste byli nejzajímavější ze čtrnácti účinkujících kapel. Proč ses vůbec na Crossroads hlásil?

Protože jsem tentokrát daleko víc věřil tomu, že to bude mít nějaký smysl. Z Crossroads se stává skutečně prestižní konference, na kterou jezdí zajímaví delegáti a program workshopů a přednášek je na vysoké úrovni. Dále Invisible World cítím v tuto chvíli jako svoji asi nejsilnější kapelu. Naše představy o zvuku, o tom, jak by to mělo hrát, ale i jak vypadat na pódiu, se absolutně shodují, což myslím vyzařujeme i na posluchače. A reakce publika tomu odpovídá.