Omer Avital: Začal jsem oceňovat tradiční roli basy

Rozhovor s izraelským kontrabasistou Omerem Avitalem

Své aktuální album New Song jste natočil s pětičlennou kapelou – vaše basa, trubka, saxofon, piano a bicí. V minulosti jste ovšem hrál i v sestavách bez klavíru, například se čtyřmi saxofony. Je pro vás velký rozdíl hrát ve skupině s harmonickým nástrojem a bez něj?

Určitě je to velký rozdíl. V minulosti jsem velmi rád hrál bez harmonického nástroje, který jsem nahrazoval právě větším množstvím dechů. Způsob hry v takové kapele se mi líbil, jako basista jsem si v takové sestavě užíval svobody. Setkal jsem se však postupně s několika výbornými klavíristy a hrál jsem s nimi – včetně mého současného spoluhráče Yonathana Avishaie – a uvědomil jsem si, že i s pianem mohu pracovat svým osvědčeným způsobem, totiž že v kapele každý hudebník je sólista. Pianista a kdokoli jiný může hrát melodii, každý může použít svůj nástroj úplně svobodně. Klasický jazzový kvintet jako sestavu s dlouhou tradicí mám rád, ale snažím se do něj přinést nové nápady.

Jste skladatel, ale jste také kontrabasista. Jak moc je pro vás tento fakt při skládání důležitý?

Dříve, když jsem kapelu s několika saxofony, jsem psal pro basu mnohem víc než dnes. Kontrabas mám samozřejmě stále rád, ale v současné době s ním počítám především jako s rytmickým a doprovodným nástrojem. Až s přibývajícími skladatelskými zkušenostmi jsem tuto tradiční roli basy v kapele začal naplno oceňovat. Když komponuji v současné době, určitě na basu nemyslím v první řadě. Ano, některé mé skladby jsou sice postavené na basové lince, někdy basa hraje intro… Zpravidla však používám kontrabas v tradičnější roli – jako podporu sólových nástrojů a jako integrální součást kapely.

Už více než dvacet let žijete v New Yorku. Do Ameriky jste přiletěl v roce 1992 jako jedenadvacetiletý. Jaké jste tehdy měl plány?

Můj cíl byl naprosto jasný. Chtěl jsem se přestěhovat do New Yorku, abych se mohl opravdu dobře naučit hrát jazz. Bylo to prosto, chtěl jsem hrát se svými idoly, být součástí scény. Chtěl jsem hrát každý večer, potkávat staré i mladé lidi, kteří propadli jazzu. A to se mi na tom stále líbí. Za mou cestou do Ameriky tedy není třeba hledat nic složitého. Mimochodem když se ohlížím zpět, jsem rád za to, myslím, že se mi to vyplatilo. Jsem rád za tento svůj trochu slepý přístup, že jsem se nebál jít do toho po hlavě. Bez toho bych totiž dnes nebyl tam, kde jsem.

Co vás v té době na Americe překvapilo, ať už pozitivně, nebo negativně?

Práce byla obtížnější, než jsem čekal. To bylo negativum. Musel jsem být stále ve střehu, konkurence byla obrovská. Pozitivní bylo to, že jsem se potkal a zahrál si se spoustou opravdu dobrých muzikantů. Slyšel jsem naživo mnoho velkých mistrů. A New York mě naučil opravdu pracovat. Pozitiva nad negativy rozhodně převažovala.

Máte jemenské a marocké kořeny. Jaký je rozdíl mezi těmito dvěma kulturami?

Rozdíl tam je, ale mí rodiče se potkali v Izraeli, kde se všechny tyto vlivy mísí a vytvářejí novou tradici. Oba mí rodiče mluví arabsky, každý jiným dialektem. Samotný Izrael navíc představuje přechod mezi evropskou a asijskou kulturou. To vše se v naší rodině potkávalo.