HLASkontraBAS – rozhovor s Ridinou Ahmedovou a Petrem Tichým

Rozhovor s Ridinou Ahmedovou (zpěv) a Petrem Tichým (kontrabas)

Loni jste vydali společné album HLASkontraBAS, ale vím, že spolupracujete už delší dobu. Kdy jste spolu poprvé stáli na pódiu?

R: Už jako dvacetiletí. Jezdili jsme na jazzové dílny do Frýdlantu, což například pro mne byl úplně jiný úvod do zpívání než nějaký folk nebo folkrock, což jsem zpívala do té doby. Potkávala se tam celá generace lidí, kteří se později rozutekli do různých projektů, a hodně z nich se zprofesionalizovalo. Tam jsem se poprvé setkala s Petrem, který měl tenkrát vlasy dlouhé po pás.
P: Ano, už tam jsme poprvé hráli jen ve dvou, ve složení zpěv a kontrabas, a už tehdy to znělo jako zárodek tohoto aktuálního projektu.

Jak vás vůbec napadlo propojit zpěv s kontrabasem?

R: Mě to vždycky lákalo. Ženský hlas a kontrabas vnímám jako jin a jang. Stojí na opačných stranách pomyslné zvukové osy.  Hluboký mužský princip kontrabasu a ženský hlas se navzájem vyvažují, je tam neustálý pohyb a napětí, které vytvářejí jednotu.

Co všechno si tedy v duu můžete dovolit?

P: Mimo to, že mohu využít všech smyčcových technik, pro které v jiných kapelách nemám prostor, se dá kontrabas použít i jako perkusivní nástroj. V některých skladbách slapuju nebo například buším prsty i pěstmi do korpusu. A také střídám dva kontrabasy s odlišnými druhy strun i ladění. Ve studiu jsem tedy využil dalších barev, které nemám k dispozici na pódiu.

Ridino, vy máte možnost využívat nějaké méně obvyklé pěvecké techniky?

R: Já jsem trochu v jiné situaci než Petr. K „hlasohledačství“ jsem se nasměrovala už před deseti lety. S Petrem jsem začala na tomto projektu spolupracovat, když jsem měla pocit, že jsem už vyčerpala všechny vlastní zdroje. Začátek společné práce pro mne znamenal výrazný posun ve výrazu, ale také se učím jinému způsobu harmonického myšlení. A ještě v něčem mi Petr hodně pomohl. Jako sólová zpěvačka jsem hodně stavěla na práci s loop stationem. Díky němu jsem mohla být samostatná, ale zároveň je to velmi limitující, protože člověk myslí cyklicky. A Petr začal ty skladby linearizovat. Najednou se už nejednalo o jeden motiv, který se stále točí a roste, ale byly to různé pasáže, zaranžované navíc jinak, než jak bych to uměla já. A to mě samozřejmě posouvá. A můžu-li mluvit za Petra, myslím, že pro něj je vedle technik hry na basu, o kterých mluvil, důležité, že může zároveň skládat a aranžovat. To se po basistovi v kapelách běžně nechce, a on tím jakoby dostal křídla.

Jedná se častěji o pevně napsané skladby, nebo je v nich výrazný prvek improvizace?

P: Máme skladby hodně připravené dopředu, ale to neznamená, že je nikdy nehrajeme jinak. Někdy na koncertě něco pozměníme, a pak už je třeba písničku dohrát s touto změnou. Ale to zpravidla nevadí, člověk aspoň objeví něco nového. Ale téma zůstává a v každé písni je také prostor pro improvizaci v jazzovém stylu pro jednoho z nás nebo pro oba. A také se koncert od koncertu může měnit atmosféra skladby.
R: Já jsem emocionální typ muzikanta a vždy vycházím z toho, čím zrovna žiju. Málokdy se povede, aby skladba zněla stejně jako minule.