Epydemye: Kotlina (recenze CD)

Pozoruji, jak se v poslední době do českého folku (a myslím tím žánr v širším slova smyslu) vracejí angažovaná témata. Vedle mediálně známých případů Tomáše Kluse nebo Xindla X jsou to například ekologicky laděné texty skupiny Tranzan, píseň Vykřičníky Reného Tesáka Matláška (skupina Marod) nebo UltraPop nadějného brněnského tria Soundno. Patří sem leccos od Žambochů, téměř vše od Jiřího Smrže i novější tvorba písničkářského barda Vladimíra Veita, stejně jako aktuální písně Jana Buriana. Skupina Epydemye pojímala i dříve svou tvorbu částečně jako prostředek k vykřičení názoru – písně Opustíme vzory nebo Agnes patří na naší scéně v tomto ohledu k nejpovedenějším. Na novém albu Kotlina jde však trio ještě dál. Nabízí ucelené pásmo písní inspirované českými dějinami 20. století, které – díky epilogu Kdo jsme my (pozor, neplést s písní Epilog, kterou na albu najdeme také) – nabízejí angažovaný přesah do současnosti.

Epydemye se na albu pokouší téměř o nemožné. Vnímám to tak, že její snahou bylo napsat písně srozumitelné, líbivé (v dobrém smyslu slova), snad i hitové, a přitom zdravě angažované, připomínající neveselé okamžiky minulosti, burcující. I když něco takového prakticky nelze, Epydemyi se to v mnoha případech podařilo. Nebo se k ideálu alespoň blíží. Ano, snaha kombinovat příběhy bezejmenných hrdinů s písněmi o hrdinech a antihrdinech slavných a to vše vtěsnat do zpěvné formy přinesla jako daň občasnou kostrbatost. Jako celek však album obstojí a troufnu si předvídat, že bude patřit k těm, ke kterým bude radost vracet se i po letech.

Zaujala mě analýza desky z pera kolegy Tomáše Hrubého (pro Českobudějovický deník). Tomáš píše: „Námět ještě netvoří podařené album a – jak řekl klasik – někdy dobrá vůle zkrátka nestačí.“ A dodává: „Pokud […] bylo cílem obou textařů (kytaristé Miroslav Vlasák a Jan Přeslička) představit zlomové okamžiky dějin přes vypjaté emoce, tak se jim to – domnívám se – až tak úplně nepodařilo.“ Ačkoli s některými detaily Tomášova článku souhlasím a rozumím jeho vyznění, mnohé vidím přesně opačně. Především se neshodneme v hodnocení úvodní písně Trumpeta. Hrubý ji považuje za vrchol alba („Pomníčky na návsích českých a moravských vesnic – to je téma, které si písničku zasloužilo. Začátek svižného refrénu hrnoucí jména padlých je chytře napsaný 
a muzika povedená.“) a pro mne je to nejslabší moment celé desky. Ano, téma je vynikající, ale výčet jmen („Vávra, Doležal, Vašíček […], Chládek, Sobota, Janda, Čech“) je jen obtížně frázovatelný (podobně se to neopvedlo v písni Tři králové) a charakteristika „kluci z horní dolní“ v refrénu mi v kontextu písně a celého alba zní kostrbatě. Když se totéž slovní spojení navíc objeví znovu na začátku druhé sloky, vnímám to jako textařskou chybu.

Podobných detailů, které by mi vadily, je naštěstí v ostatních písních minimum. V Epilogu zpěvná melodie refrénu malinko znesnadňuje srozumitelnost („Kde budeš stát, až jim v pruhovaným svetru dám svý právo žít?“ – poslední slova jsem si musel ověřovat v bookletu). K slabším momentům patří také Emigrantské sny; i zde výrazná melodie zakrývá text, který bez hudby nemá šanci obstát („Procházím ulicí. Všude samá mizející tvář. Jedna se mnou dále zůstává, oči jako máma černý má. Tisíce tajných očí jako nůž, co tupé ostří má, pod kůži se málem zarývá…“).

Většina písní z Kotliny se však povedla. Jako o něco silnější mi vycházejí písně vystudovaného historika Míry Vlasáka – od silné klavírní balady Zítra je daleko (asonance kříž/skrýš/blíž zde nejen nevadí, ale díky přesvědčivé interpretaci tvoří osu písně, o kterou je možné se opřít) přes Skočil jsem do tmy (jen přemýšlím, zda je podobnost melodie s dylanovkou Not Dark Yet/Ještě není tma – vzhledem k tématu písně – záměrná) až po naléhavý palachovský výkřik s názvem Pochodeň. Role Honzy Přesličky je však také důležitá. Jeho rytmičtěji pojaté písně (vedle pochodové Trumpety jsou to například Tři králové, Emigrantské sny a především závěrečná Kdo jsme my s kombinací rapu se zpěvem) jsou důležitými kamínky do pestré mozaiky a klidnější Nová Hlína (podle rodné vesnice parašutisty-zrádce Karla Čurdy) patří svým poselstvím k zásadním momentům celé desky: „A tak se ptám, jestli až přijde ta hodina, kdo bude zrůda, kdo může zůstat jako hrdina“. Aneb „změní se Kubiš během chvíle třeba na Čurdu?“. Refrén závěrečné písně – „Kdo seš ty a kdo jsem já“ je vlastně rozvinutím této zásadní otázky, která se táhne celým albem, napříč písněmi obou autorů. Ostatně nejistotu či pochyby geniálně vyjádřil Míra Vlasák slovy „Dám svůj kříž za teplou skrýš“ (Zítra je daleko).

Kotlina nabízí v textech písní spoustu inspirativních momentů. Najdeme zde krásnou zkratku, která nahradí několik kapitol potenciálního románu („A tak se neptám, kdo hřál mý peřiny“). Je tu oslava pravdy a života – byť „skutečného a bez příkras“ – a současně obžaloba těch, kteří nevinné posílají na věčnost (Milada). A je tu i – nevím, zda úmyslný – odkaz ke Karlu Krylovi: „Naše starý domovy jsou teď vaším novým domovem.“

Album Kotlina však nestojí pouze na textech. Epydemyi a jejím hostům (David Landštof, Josef Štěpánek a další) se skutečně podařilo natočit hitovou desku. Právě spojení výrazných refrénů a popového stylu zpěvu (citoslovce „áááá“ – Emigrantské sny), které při nepozorném poslechu mohou evokovat třeba Chinaski, snad album zpřístupňuje posluchačům mimo úzký folkový okruh. Oba pánové obstáli jako sóloví zpěváci (Lucie Vlasáková dostala tentokrát jako zpěvačka jen jednu sólovou příležitost) a i díky tomu člověk při poslechu alba vůbec nemusí řešit, jestli to je, nebo není folk. Pokud si však pod folkem představujeme angažovanou tvorbu, Epydemye tuto definici naplnila vrchovatě. Kotlina sice není album dokonalé, ale je dokonale inspirativní. Jde o koncept, na kterém by si mnozí zkušenější vylámali zuby. Epydemyi zuby zůstaly celé a pár drobných odřenin v kontextu poselství, který chce světu sdělit, téměř nestojí za řeč. Netvrdím, že pro mne bude Kotlina deskou roku, ale mezi zásadní alba letošního roku bezpochyby patří.

Vydáno vlastním nákladem
Rok vydání: 2015
Žánr: folkrock
Celkový čas: 34:52

www.epydemye.cz