Slyšte, lidé! – Když (se) poezie zpívá

Zpěvačka Markéta Foukalová vede například dětský pěvecký sbor Beznot a její domovskou kapelou je Lanugo, se kterým už vydala čtyři alba. Pianista a skladatel Martin Brunner má vlastní jazz-rockovou kapelu Martin Brunner Band, spolupracuje také s big bandem Concept Art Orchestra. Jejich společné album Svou chvíli vzniklo jako živá nahrávka z koncertu Jazz Poetry, který se uskutečnil 10. února 2022 v Praze. Šlo o světovou premiéru programu, který se skládá ze zhudebněných básní Věry Koubové s doprovodem Symfonického orchestru Českého rozhlasu pod vedením Marka Ivanoviče. Autorem hudby je Martin Brunner a dalším účinkujícím byl ještě druhý klavírista Vít Křišťan. O Markétě Foukalové Martin Brunner říká: „Je to úžasná zpěvačka s nádhernou barvou hlasu. Vždycky jsem si s ní chtěl zahrát nějaké vlastní skladby a tohle byla ta nejlepší příležitost. Spojit její hlas se symfonickým orchestrem se mi zdálo jako něco, co se zkrátka musí stát!“

Už dvě alba zhudebněné poezie natočil slovenský jazzový pianista a skladatel František Báleš. Za první z nich, Sonety s verši Pavla Orsázgha Hviezdoslava, získal cenu Radio_Head Award od odborné poroty, za druhé, Básne múzické s verši různých básníků, obdržel nedávno cenu Esprit v kategorii hlasování veřejnosti. O tomto druhém albu Báleš říká: „Toto album je hudebním odrazem mé fantazie, která se zlehka ubírá po cestě poetických příběhů. Dokonalé tvary melodií, harmonií a rytmů už přede mnou vytvořili Hviezdoslav, Dilong, Smrek, Kostra, Kráľ a Rúfus. Mou touhou bylo pouze je citlivě přenést do podoby písní.“

Americkou básnířku Emily Dickinson známe například z názvu alba Roberta Křesťana 1775 básní Emily Dickinsonové. Ona sama pocházela ze státu Massachussetts a psala básně ovlivněné anglickou metafyzickou poezií 17. století a také biblickou knihou Zjevení a puritánskou variantou křesťanství. Ze zhudebněných veršů Emily Dickinson sestavil své šesté sólové album skotský písničkář John Hinshelwood. CD se jmenuje Called Back, což je zároveň nápis na básnířčině náhrobním kameni. Hinshelwood básně propojil s několika typicky americkými hudebními styly, jako jsou bluegrass, jazz, soul, americana a také s keltským folkem. Do studia si pozval hned čtrnáct doprovodných hudebníků a hostů. Základ kapely tvoří písničkářův dlouholetý spolupracovník, kytarista Tim Black, dále baskytarista Ed McGlone a bubeník Frank McHugh. Mezi hosty jsou písničkářka z Texasu Barbara Nesbitt, skotská zpěvačka Mairi Orr nebo kytarista Colin MacFarlane. 

Zhudebněné poezii se na svém novém albu MonomooN věnuje také pianista, skladatel, improvizátor, pedagog, ředitel ZUŠ v Bruntále Václav Kramář se svým projektem Bluesonety. Album obsahuje především básně na téma noci a večerních nálad. Najdeme zde verše Jana Skácela, Jiřího Ortena, Františka Gellnera a dalších. Více si o tomto albu můžete poslechnout přímo z úst Václava Kramáře na našem webu Hudební rozhovory.cz.

Samo Bohdan Hroboň, slovenský překladatel, folklorista, jazykovědec a básník s polskými kořeny, se narodil v roce 1820. Jednu jeho báseň zařadila na své album Zlatá panna slovenská zpěvačka a skladatelka Ildikó Kali, která zde jinak zhudebňuje verše jiného slovenského romantického básníka Jána Botta. Ildikó Kali o albu říká: „Pro své hudební motivy jsem si představovala baladické příběhy. S prvky lidové slovesnosti mě je v hojnosti poskytla básnická tvorba romantiků. Vždy se mi líbilo sdělit věci písní tak, aby textová a hudební část byla v rovnováze.“ 

Inger Christensen byla dánská básnířka, která zemřela v roce 2009 ve věku 73 let. Ve své tvorbě si často hrála s formou i významy slov, se strukturou veršů, aplikovala na poezii matematická pravidla. V roce 1991 vydala sbírku patnácti sonetů s názvem Motýlí údolí, ve které vždy konec jedné básně byl vždy začátkem té následující. Čtrnáct závěrečných veršů jednotlivých básní pak tvořilo báseň patnáctou. A právě tyto verše, v nichž je struktura jazyka obrazem struktury a křehkosti lidského života, si pro zhudebnění vybrala dánská zpěvačka Stine Michel. Nahrála je s doprovodnou skupinou, ve které vedle běžných nástrojů jako kytary, basy, bicích, flétny nebo klarinetu slyšíme například arabskou loutnu nebo starý dechový nástroj chalumeau.

Jedním z našich nejznámějších zpěváků zhudebňujících poezii je Vladimír Mišík. Nejčastěji zhudebňoval verše Václava Hraběte a Josefa Kainara, ale v oblibě má i Františka Gellnera a na posledních dvou albech v produkci Petra Ostrouchova se představil i jako vynikající interpret poezie Jana Skácela. Jeho verše však nezhudebňoval sám, ale nechal si k nim složit hudbu právě od producenta Petra Ostrouchova.

Dalším básníkem, jehož verše budeme v pořadu poslouchat, je Polák Julian Tuwim. Narodil se několik let před koncem 19. století a zemřel v tomtéž roce jako Stalin nebo Gottwald, tedy 1953. I když byl hodně levicově zaměřený, na začátku 50. let ještě stihl změnit své smýšlení o socialistickém směřování Polska, které původně přivítal s nadšením. Dnes je považovaný za jednoho z polských básnických klasiků a jeho verše zhudebňují umělci různých žánrů od jazzu po hip-hop, a to nejen v Polsku. U nás z jeho básní sestavila v roce 2017 skladatelka a trumpetistka Štěpánka Balcarová album Life And Happiness Of Julian Tuwim. Nahrála je se svou česko-polskou skupinou, ve které zpívala Polka Małgorzata Hutek. Později vznikla hudebně rozšířená verze projektu, ve které vedle jazzové kapely hraje Symfonický orchestr Českého rozhlasu. Koncertní záznam tohoto programu vyšel na albu s názvem Štěstí a jeho autorka, Štěpánka Balcarová, za ně získala jednak výroční cenu Českého rozhlasu Jazz, jednak cenu Anděl.

Písničkář Slávek Janoušek je sám výborným textařem a půjčovat si slova od jiných by nepotřeboval. Nicméně oblíbil si poezii Jiřího Žáčka a nejprve zhudebnil jeho písně pro děti a poté se začal systematicky věnovat i Žáčkově tvorbě pro dospělé. Po dětském albu Koťata z roku 2015 tak vzniklo album Učitel Žáčkovi/Žáček učiteli z roku 2021 a nyní se připravuje novinka, která vychází v létě 2023.

Listověj je folková skupina z Vysočiny, která se vyvinula z bývalé kapely Žalozpěv. Tvoří ji kytarista, zpěvák a autor písní Jiří Nohel, pianistka a flétnistka Markéta Štouračová a houslista Aleš Tomek. Stejně jako u Žalozpěvu je hlavním tématem písní Listověje krajina Vysočiny a inspirací jsou tamní literární kořeny a konkrétně pak „čas, kdy se na Vysočině setkali Jakub Deml, Otokar Březina, Anna Pammrová, Jan Zahradníček a Bohuslav Reynek“. Vedle toho, že Listověj hraje původní tvorbu Jiřího Nohela, sestavil své nejnovější album ze zhudebněných básní Jana Zahradníčka, autora tragického osudu. Stačí vzpomenout, že v době, kdy si odpykával naprosto nesmyslný trest vězení, výsledek vykonstruovaného procesu uměle sestavenou „protistátní skupinou“, zemřely dvě jeho dcery na otravu houbami.

Skupina Transitus Irregularis na sebe poprvé výrazněji upozornila před 11 lety albem Pod prahem svítá se zhudebněnými básněmi Bohuslava Reynka. I její aktuální nahrávka Stromořadí obsahuje zhudebněnou poezii, ale tentokrát je autorem veršů přímo jeden z členů skupiny, hráč na cembalo Filip Dvořák. Vedle něj kapelu tvoří zpěvačka a houslistka Nina Marinová, kytarista Miroslav Nosek a violoncellista Jan Keller. Všichni členové skupiny Transitus Irregularis jsou vystudovaní hudebníci a většina z nich se věnuje jak vážné, tak jazzové nebo experimentální hudbě. Ostatně sama kapela se svým zvukem pohybuje na pomezí barokní hudby a jazzu. O albu Stromořadí u nás ve studiu hovořili právě autor básní Filip Dvořák a hudebnice, zpěvačka a autorka některých melodií Nina Marinová. Pořad si můžete poslechnout z webu www.hudebnirozhovory.cz.

Slávek Klecandr, kapelník skupiny Oboroh, nahrál album Studny samoty se zhudebněnými básněmi své dlouholeté kamarádky Jiřiny Zemanové. Vznikla i stejnojmenná kapela v obsazení kytara, basa, bicí a violoncello. Slávek Klecandr vzpomíná: „S cestou Jiřiny Zemanové se ta moje potkala několikrát. Vzpomínám na první setkání. Bydlela tehdy se svým manželem Mirkem Taubelem v přízemním domku v Brandýse nad Orlicí. Hodně tehdy malovala. Nemohl jsem si nevšimnout několika jejích autoportrétů visících na zdech. Myslím, že tehdy nemalovala nic jiného než sebe. Měl jsem pocit, že jde o jakousi formu zápasu s vlastním nitrem. A zároveň o bitvu, kterou nelze vyhrát. Její zjevná bojovnost ale dávala tušit, že ani prohrát. Vedle malířského náčiní měla po ruce ještě jednu zbraň: poezii.“ Klecandr jednu její miniaturu, Jsme lidé, zhudebnil na starším albu skupiny Oboroh Marah na konci 90. let. Znovu se k její tvorbě vrátil na vánočním albu Když věčnost navštívila čas v roce 2019 v písni Přání. A o dva roky později tedy z veršů Jiřiny Zemanové sestavil celé album Studny samoty.