Fred Hersch: Whitmanova poezie mě okouzluje

Fred Hersch: Whitmanova poezie mě okouzluje
26. června 2019 Jazz, Aktuality Autor: Milan Tesař

Hostem festivalu Struny podzimu 2019 bude americký pianista Fred Hersch. V Anežském klášteře v Praze se 22. října představí jednak sólově, jednak s triem. Připomeňte si s námi rozhovor, který jsme s tímto mimořádným hudebníkem natáčeli v roce 2015. Část rozhovoru si můžete přečíst, jeho rozhlasovou verzi pak pustit z archivu.

Rozhovor s americkým pianistou Fredem Herschem

Když sedíte za pianem na pódiu, hrajete především pro sebe, nebo pro své publikum?

Kdybych nehrál to, co je zajímavé především pro mne, nemohl bych čekat, že to bude zajímavé i pro posluchače. Na pódiu často zavírám oči a nořím se do sebe a přitom věřím, že to posluchači přijmou a vydají se se mnou na cestu. Většina hudebníků, které znám, usilují o to, aby jejich výkon byl stejně zajímavý pro ně samotné i pro jejich spoluhráče. Přitom myslí i na publikum a snaží se mu přinést něco zajímavého.

Věnujete se sice především instrumentální hudbě, ale na svém kontě máte i nahrávky s texty. Natočil jste například album Leaves Of Grass se zhudebněnou poezií Walta Whitmana, na kterém zpívají Kurt Elling a Kate McGarry. Proč jste si vybral právě Whitmanovy verše?

Protože patří k nejkrásnějším textům, které kdy v angličtině vznikly. Navíc Whitmanova filosofie je velmi silná a má obecnou platnost. Jeho poezie mě okouzluje od okamžiku, kdy jsem ji četl poprvé. Ty verše se sice zpravidla nerýmují, ale je v nich vnitřní rytmus. Jednou jsem řekl svému manažerovi, že bych rád Whitmanovu poezii nějak zpracoval. On tedy domluvil tři koncerty a řekl mi: „Teď už zbývá, jen abys to napsal.“ A tak jsem zkomponoval a zaranžoval hudbu, sestavil soubor a po několika živých uvedeních jsme projekt ve studiu nahráli. Mám to album rád, nejen kvůli kráse veršů, ale i kvůli jejich obsahu. Whitmanovy básně totiž pojednávají o lásce k přírodě, o radosti z přítomného okamžiku a podobných tématech. Je to vlastně taková buddhistická poezie. Ale není to moje jediné dílo s texty. Velký projekt byl My Coma Dreams pro jednoho zpěváka, dvanáct hudebníků a videoprojekce. To byla divadelní hra, v níž figurovaly různé hudební styly, nejen jazz. Teď píšu další divadelní hru, která by měla mít premiéru v říjnu – bude to série písní o fotografiích a pracuji na ní s jedním básníkem. Rád se tedy věnuji projektům, které jazz nějakým způsobem přesahují. Vždy jsem to tak dělal. Píšu klasickou komorní hudbu i sólové skladby pro piano. A všechno, co dělám, dělám rád.

Projekt My Coma Dreams je inspirován vaším velmi osobním prožitkem, který souvisí s vaší dlouholetou nemocí. Je pro vás náročné vkládat do hudby nebo do divadelní hry taková osobní témata, nebo to považujete za určitý druh léčby?

Platí tak trochu obojí. Nemám však žádné tajemství. Nikdy jsem neměl problém hovořit o tom, že mám už třicet let AIDS. Momentálně píšu knihu pamětí o svém životě. Pokud však jde o My Coma Dreams, bylo emočně velmi silné hrát tuto skladbu na pódiu, zvlášť zpočátku. Je zvláštní sedět za pianem a přitom sledovat herce, který představuje mne samotného a mého partnera Scotta. Hra pojednává o momentech, které jsem s velkou pravděpodobností nemusel přežít. Ale já jsem nejen nezemřel, ale podařilo se mi zotavit se tak, že opět hraju na klavír a zdá se, že na docela dobré úrovni. Je to zázrak. A i proto pro mne bylo účinkování v My Coma Dreams tak silným zážitkem.

Letos vám bude šedesát (rozhovor vznikl v roce 2015 – pozn. aut.). Dokážu si představit, že oslava narozenin musí být pro člověka, který už třicet let žije se zkušeností těžké nemoci, jiná než pro většinu ostatních.

Samozřejmě. Vždyť já jsem nevěřil, že se dožiju čtyřicítky. Pak jsem nepředpokládal, že překročím padesátku. A teď mi bude šedesát a cítím se naprosto zdravý. Pokud všechno půjde podle plánu, pak mohu předpokládat, že tu budu žít ještě hezkých pár let. Největší zdravotní krizi jsem zřejmě překonal a teď se cítím dobře. Mohu se naplno věnovat hudbě a mám pocit, že i umělecky se mi daří čím dál lépe. Určitě tedy šedesáté narozeniny pořádně oslaví. Slavil jsem ostatně ve velkém už čtyřicítku i padesátku. Letos chystám velký narozeninový koncert se svým triem ve Village Vanguard a opravdu si to pořádně užijeme.

Letos (opět 2015) jste byl nominován na Grammy ve dvou kategoriích a v obou nakonec zvítězil Chick Corea. Je pro vás důležitá i samotná nominace?

Byl jsem na Grammy nominován už osmkrát – sedmkrát jako pianista a jednou jako skladatel. Je to samozřejmě obrovské uznání, ale více jsem hrdý například na to, že mě v roce 2011 jazzoví novináři zvolili pianistou roku. V současné době mám na svá alba velmi příznivé ohlasy od kritiků, což mě také uspokojuje. A asi nejosobnější poctou je fakt, že moje fotografie visí na zdi ve Village Vanguard. Pode mnou je portrét Johna Coltrana, napravo ode mne visí fotka Billa Evanse a přímo naproti je Charles Mingus. Být takto zvěčněn v nejlepším jazzovém klubu na světě, který funguje už osmdesát let, to pro mne znamená opravdu mnoho.