Slyšte, lidé! – Čtrnáct hudebních tváří Jana Buriana

V pořadu si budeme hrát ze 14 různých alb Jana Buriana, ale zároveň si písničkáře představíme i v nehudebních rolích. Jako spisovatel například napsal knihy o obou svých rodičích. O jeho otci, básníkovi, režisérovi a dramatikovi Emilu Františku Burianovi, vznikla kniha Nežádoucí návraty E. F. Buriana, o matce, herečce a spisovatelce Zuzaně Kočové, pak napsal knihu Protančit svět aneb Vždycky se dá něco dělat.

Kulturně aktivní však je, resp. byla širší Burianova rodině. Dva jeho synové se například věnují hudbě a oba s otcem spolupracovali na některých jeho albech: Jan Burian ml. (mj. pod pseudonymy Ole W. Johansen a Jan Amos) a Jiří Burian (mj. pod pseudonymem Gregory Finn). Jiří Černý však v časopisu Folk & country v roce 1994 připomíná další příbuzné Jana Buriana: „Prastrýc Karel Burian patřil k nejslavnějším tenoristům světa. Dědeček Emil Burian proslul coby kultivovaný, inteligentní barytonista, oddaný Smetanově hudbě.“ 

Samotný Jan Burian se na svých albech představuje v různých hudebních polohách – od intimních písní natočených pouze s doprovodem akustického klavíru až po moderní elektronické produkce. Má na svém kontě album s rockovou kapelou i dvojalbum s Bizarre Bandem, jehož instrumentace čerpá i z vážné hudby. Zajímavé je také album Improvizace, nahrané v duu s bubeníkem Jaroslavem Kořánem. Všechny tyto snahy i nadžánrovost nebo „mimožánrovost“ můžeme vnímat jako svým způsobem pokračování Burianova slavného článku z 80. let Proč nechci být folkařem. V něm ovšem nešlo pouze o žánr ve smyslu hudebního doprovodu a volby nástrojů. „Z komercionalizace folku nutně vyplývá i nechuť k experimentování, ztráta odvahy riskovat. Klesá i náročnost publika,“ psal Burian o folku, který měl v té době spojený s masovou účastí diváků na Portě a dalších festivalech. Už tehdy však podpořil písničkářství jako žánr, ale písničkáře od folkařů odlišoval. 

„Písnička není zboží, písnička není hluk, není to reklama na to, abyste si koupili desku… Písnička je tradiční umělecký žánr, který existoval před příchodem hudebního průmyslu a bude existovat i po něm,“ říká Burian jako jeden ze zakladatelů neformálního sdružení Osamělých písníčkářů. Konzumní umění sice kritizuje dlouhodobě, ale to neznamená, že by například zavrhoval televizi a další masová média. Naopak, sám jako moderátor připravoval hned několik velmi zajímavých publicistických seriálů a v jednom starším rozhovoru řekl: „Mám pocit, že dneska je naše televize, zejména ČT 2, na velmi vysoké úrovni a že je to médium, které opomíjet by bylo hříchem. Mám rád řadu pořadů – dokumentární filmy, filmový klub, diskusní pořady a tak dál. A když se naučíte tu bednu vypínat, tak se s ní můžete naučit žít.“ 

Jan Burian se vedle písní a umění v širším slova smyslu a vedle cestování věnuje i společenským tématům a věcem veřejným. Pravidelně píše fejetony, které posléze vycházejí i knižně. A v nedávném rozhovoru pro Kulturním magazín UNI se vyjádřil i k současnému vzestupu extremismu: „Extremisté se rekrutují z lidí, kteří nejdříve zradili inteligenci tím, že prodali, co mohli, aby vydělali, a najednou jsou nespokojeni a začínají s hesly, jaká tady říkali vlajkaři ke konci 30. let. Nic než národ. Což je vážně fašistické heslo.“