Nežádoucí návraty E. F. Buriana

2. března 2012 Aktuality, Blues, Jazz Autor: Milan Tesař

Soukromé zápisky, první necenzurovaný životopis, dopisy, úryvky z veřejných vystoupení a další materiály týkající se jeho otce Emila Františka Buriana shrnul písničkář a spisovatel Jan Burian v knize Nežádoucí návraty E. F. Buriana. Téměř 500stránková kniha právě vyšla u nakladatelství Galén.

Písničkář, básník, textař, pianista a spisovatel Jan Burian se ve své nové knize komplexně vyrovnává s osobností svého otce, divadelního režiséra, hudebníka a zpěváka Emila Františka Buriana. „Rád bych vám vyprávěl příběh člověka, jenž bývá označován za kontroverzního umělce. (…) Nejde o vědeckou práci ani běžný biografický výklad. Rozhodl jsem se pro poněkud komplikovanější stavbu: mozaiku, v níž kombinuji různé dokumenty – deníky, dopisy, recenze i úřední listiny – i svědectví pamětníků nebo historiků. Většinou je neposuzuji, pouze cituji a ponechávám čtenáři možnost, aby si utvřil vlastní obraz,“ prozrazuje Burian ml. v předmluvě knihy. Svému otci, zesnulému v roce 1959, pak vzkazuje: „Milý tatínku, rozhodl jsem se napsat Ti pár dopisů a dát dohromady tuhle knihu, protože už to je přes padesát let, co jsi umřel, a nikdo o Tobě žádnou monografii nenapsal. Alespoň ne o celém Tvém životě.“ Čtenářům pak vysvětluje: „Tahle kniha je dílem veskrze subjektivním, řada dokumentů o životě mého hrdiny tu chybí, nemínil jsem – a ani to nelze – podat vyčerpávající zprávu. Usiloval jsem o vylíčení otcova osudu a zároveň o alespoň částečné vniknutí do doby, v níž se dostal do střetu se dvěma děsivými totalitami dvacátého století, s každou zvlášť a s každou úplně jinak.“

Ukázky z knihy

Herec Stanislav Fišer o E. F. Burianovi říká (str. 309): „Byl to geniální režisér, muzikant, básník jeviště, bohém. Přesto se u něj dodržoval pevný řád, přesnost. Naučil nás všechny perfektně mluvit. Jednu zkoušku vždycky doslova ztratil tím, že si sedl vzadu v hledišti, a když přesně nerozuměl, vykřikoval na nás koncovky: M! P! K! (…) Burian byl rozporuplný člověk. Doslova se měnil před očima. Ráno přišel do divadla oblečený jako dělník, každýmu říkal starej, a odpoledne s francouzskou hůlkou se stříbrným knoflíkem, na hlavě umělecký klobouk.“ (V knize citováno z deníku Právo)

Ve svých soukromých zápiscích si E. F.  Burian v roce 1955 poznamenal (str. 338): „Umění nemusí být masám srozumitelné, alespoň ne v tomto okamžiku. Ale co musí mít umění – je pravda. Umění může na své frontě bojovat svými prostředky o totéž co dělnická třída, a přitom nikdo nemůže zaručit, že třídní boj bude dělníky pochopen ihned a bez námahy. (…) Vůbec není třeba, aby si dělníci lezli do řemesla s umělci, ale naprosto nutné a potřebné je, aby oba sloužili socialismu.“

Z Burianova životopisu (str. 444): „1918: Z gymnázia je vyloučen, rodinná legenda uvádí, že se tak stalo poté, co se v hodině náboženství tázal, jak to bylo s neposkrvněným početím Panny Marie. Jako čtrnáctiletému je mu za převratu svěřena puška (nenabitá) a údajně dostává za úkol hlídat rumunské válečné zajatce. Je opojen vítězstvím národní myšlenky. Odchází z domova a žije ovlivněn anarchismem na ulici. Po delší době se sice vrací domů, ale na gymnázium už ne. Také pokus, aby se vyučil zubařem, brzy ztroskotá, rozhodne se pro přípravu studií na konzervatoři.“