Jan Burian: Jak zestárnout (recenze CD)

Jan Burian: Jak zestárnout (recenze CD)
4. března 2013 Alternativní hudba, Recenze Autor: Milan Tesař

V březnu 2013 vychází Janu Burianovi dvojalbum Zpěvy u klavíru, které obsahuje mimo jiné akustické verze písní z loňského CD Jak zestárnout. My se v recenzi při té příležitosti právě k albu Jak zestárnout vracíme. Tématem je Jan Burian a elektronický doprovod, písně o smrti, čekání, absenci smíchu a konverzaci s andělem.

Album Jak zestárnout, které Janu Burianovi vyšlo v březnu 2012, je svým způsobem pokračováním kolekcí Muži jsou křehcí (2007) a Dvanáct druhů samoty (2010). Na všech třech projektech totiž písničkář spolupracoval se svým synem Jiřím Burianem, známým z projektu Republic Of Two a dříve například ze skupiny Southpaw. Burian mladší má blízko k elektronické hudbě i k akustické alternativě a k otcovým písním opět coby producent (a ve dvou případech i autor melodií) vykouzlil doprovod ve stylu nekomerčního elektra s příměsí dubu nebo syntezátorového popu. Tedy jakýsi paradox, protipól názvu alba a témat písní, pokud tedy nepřijmeme premisu, že i elektronická hudba stárne a že některé použité postupy přece jen připomínají zlaté časy žánru v 80. letech.

Jan Burian, který se na koncertech doprovází na akustické piano, si právě díky spolupráci se svým synem a dalšími hudebníky může dovolit vycizelovat album jako koncepční projekt, sevřený sice základním tématem, ale po hudební stránce velmi pestrý. Škála doprovodných zvuků, které Jiří nabízí, je totiž velmi široká: od industriálních úderů s tvrdými samply v Ostrých loktech přes rázné Ani SMS až po elektropopové V čemkoli nebo retro elektro Evženův smích. Se syntetickými zvuky přitom zdárně soupeří nejen polozpívané vyprávění Buriana-otce, ale i takové aranžérské bonbónky, jako je účast dětského sboru Coro Piccolo v písni Pitomci (kontrast nikoli pouze hudební, ale i tematický – „nevinné“ dětské hlásky v písni o „debilech, negramotech, kašparech“) nebo hostování trumpetisty Karla Pičmana v závěrečné písni Na hřbitově v Ruzyni.

Doprovod – smíříme-li se s tím, že je elektronický – je zvolený dobře. Žádné rozjuchané disco, které by s Burianovými existenciálními texty nekorespondovalo. Spíše údery tupé jak životní beznaděj, samply tvrdé, jak tvrdý bývá život. Více než stárnutí samotné, které je v Burianově podání spíše záležitostí mentality než věku, je ústřední tématem alba čekání na něco, co určitě musí přijít. Takovým typickým Godotem (který ovšem v tomto případě skutečně přijde) může být smrt: v písni Evženův smích zní cosi „jak broušení kosy“ a závěrečná, dle mého mínění nejsilnější, píseň alba se odehrává přímo Na hřbitově v Ruzyni. Ale definitivní zúčtování cítíme i v písni o Kateřině, která se „někam chystá (nikomu o tom ani muk)“. Stárnutí jako vektor k bezčasí má v Burianově případě někdy přídech sci-fi (píseň Úzkost: „Všechny kobylky jsou z umělé hmoty“), jindy je konec, v němž „shořely obzory a dálky, vzácná sbírka vášní“, prezentován pouze jako snový příběh (Požár). Mimochodem i hra s elektronikou má na albu jeden zřetelný přesah k textům. Modernější, elektroničtější, nemusí vždy znamenat mladší. Vždyť zatímco skutečně mladí lidé se scházejí tváří v tvář (což zde není explicitně řečeno, ale posluchač si to tak může přebrat), pouze lidé mentálně staří a neschopní se musí „milovat přes počítač“ (Tristan a Izzzolda). Příznačné je také to, že mezi všemi písňovými příběhy o mužích a ženách jménem René, Harry, Kateřina nebo Evžen, navazujícími na projekty Dívčí válka a Muži jsou křehcí, najdeme trochu nenápadnou píseň Napoprvé, ve které Burian v první osobě přiznává: „S vědomím toho že už bylo všechno odžito / Vstává a opakuji staré chyby“.

Nás, kteří máme diskografii Jana Buriana naposlouchanou, album Jak zestárnout nepřekvapilo. Burian v roce svých šedesátin zařadil stárnutí do kontextu své předchozí tvorby přesně na to místo, kde jsme je mohli čekat. Dál se představuje jako autor silných příběhů a glos (někdy povedenějších, jindy slabších – z mého pohledu například Ani SMS nebo Pitomci), dál se snaží provokovat spojením „konzervativního“ tématu a moderního doprovodu, jakkoli se role někdy vymění a text zní progresivnější než hudba. Více než industriální kusy však na albu nakonec vyniknou písně se silnými melodiemi a s obrazy přece jen nečekanými. A právě v tomto ohledu pokládám Na hřbitově v Ruzyni za geniální píseň, za ukázku toho, jak lze skutečně skvěle skloubit téma smrti a věcí nadpozemských s něčím tak přízemním, jako jsou povánoční slevy: „Anděl o těch slevách naprosto nic neví / A mně se ty věci z hloubi duše hnusí / A tak si tu pějem svoje tiché zpěvy / Šíleně nás při tom ruší autobusy…“ Proti mentálně starému Evženovi, který se neumí smát, zde stojí stáří krásné, takové, kdy místo vyhledávání slev v obchodních domech vedeme tichou konverzaci s andělem.

Vydavatel: Indies MG
Rok vydání: 2012
Žánr: alternativa/elektro
Celkový čas: 45:55

Album na stránce vydavatele: http://www.indiesmg.cz/alba/391/jak-zestarnout/?idn=1