Omer Avital: V New Yorku probíhá neustálý boj

Rozhovor s kontrabasistou a skladatelem Omerem Avitalem

Vaši současnou skupinu Qantar tvoří samí izraelští hudebníci. Vnímáte to obecně jako výhodu?

Záleží vždy na konkrétní kapele a projektu. Je pravda, že s ostatními členy skupiny Qantar sdílíme společné kořeny a podobné kulturní zkušenosti, a to se opravdu může odrážet na hudbě, kterou hrajeme. Ale nemohu tvrdit, že je to vždy jednoznačné pozitivum. Opravdu záleží na hudbě, kterou hrajete.

Kdysi jste hrál se skupinou se čtyřmi saxofony a bez harmonického nástroje. Nyní máte saxofony dva a klavír. Je ve fungování takových kapel velký rozdíl?

Práce v současné kapele je úplně jiná. Moje někdejší skupina se čtyřmi saxofony zněla a především pracovala úplně jinak. I tam sice byla důležitá harmonická složka, ale celek stále mnohem víc na zvuku jednotlivých nástrojů. Když jsem tedy později začal hrát s kvintetem, přiblížil jsem se klasičtějšímu jazzovému zvuku, který mám také velmi rád, to znamená pianovému triu doplněnému o dva dechové nástroje. Už deset let se tomuto formátu věnuji, prozkoumávám jeho možnosti a zjišťuji, že se toho v jeho rámci dá dělat docela dost. Máme ostatně mnoho příkladů z historie. Clifford Brown, Art Blakey, Horace Silver, Herbie Hancock a samozřejmě Miles Davis – ti všichni s tímto formátem pracovali. Já se při komponování snažím využít možnosti jednotlivých nástrojů a své skladby stavím na kontrastech. Kladu proti sobě například kontrabas a piano. Je to tedy opravdu jiná práce než v kapele s několika dechy bez harmonického nástroje. Způsob kompozice je možná tradičnější, ale i v jejím rámci mohu zkoušet různé postupy. 

Jste autorem skladeb na albu New York Paradox, ale předpokládám, že na výsledném zvuku se podílejí i vaši spoluhráči. Jaký je jejich podíl na tvorbě?

S touto kapelou máme hodně nazkoušeno. Je to naše druhá společná deska a za sebou mám tři roky intenzivního koncertování. Jednotlivé skladby z alba jsme do repertoáru zařazovali postupně a máme je dobře zažité. Já jsem autorem skladeb, což v praxi často funguje tak, že na kontrabas zahraji základní melodii a jednotliví hráči k ní postupně doplňují své party. Přitom má každý z nich svůj vlastní styl – Ofi hraje na bicí po svém, Eden na klavír nebo na klávesy také, stejně tak oba saxofonisté. Kdyby všichni dohromady začali hrát svou původní představu, vznikl by chaos. Proto je důležitá práce na celkovém zvuku kapely, To je pro tento projektu možná úplně nejdůležitější věc. 

V poslední době se v našich médiích občas objevují zprávy o antisemitismu v New Yorku. Zaznamenal jste takové tendence?

Žádné problémy nemám, nic jsem nezaznamenal. New York je obecně velmi intenzivní místo, kde stále probíhá boj mezi třídami a etniky. Stále dochází k nějakým třenicím. Někdy to dává smysl, jindy ne, a já se snažím všem podobným sporům vyhýbat. Svým způsobem je New York šílený. Jsou lidé, kteří tam žijí právě proto, že je to tak progresivní město, a zároveň nesnášejí lidi, kteří jsou příliš progresivní. Dochází tak k uměle vyvolaným nenávistem. Možná někteří lidé, kteří programově vystupují proti byznysu a kapitálu, mají pocit, že za tuto tvář New Yorku jsou zodpovědní zrovna židé. Nevím… Ale o ničem konkrétním jsem opravdu neslyšel. Vnímám jen ustavičné třenice. 

Připravujete spciállní podcast týkající se izraelské jazzové komunity Falafel Jazz. Co bude jeho obsahem?

V rámci tohoto podcastu bychom chtěli nabízet hodně záznamů živé hudby. Máme připravené veškeré vybavení, nějaká videa jsme už natočili, připravili jsme první epizodu podcastu. Pokračovat ale nemůžeme, protože všichni jsou teď doma, nemůžeme se scházet a v této době je vůbec těžké cokoli dělat. V budoucnu bych rád oslovil spřízněné hudbníky, jako jsou Ali Jackson, Peter Bernstein nebo Aaron Goldberg a samozřejmě i některé mladší. Chci si s nimi povídat o hudbě, o jejich cestě k ní, o tom, co pro ně hudba znamená. A pak si s nimi společně zahraju. Chceme také přenášet koncerty z klubů a v neposlední řadě se budeme věnovat izraelské kuchyni. Chceme prezentovat naši komunitu se vším, co k tomu patří. V situaci, kdy se nemůžeme moc spoléhat na okolní svět, je třeba ukázat, že si jako komunita poradíme sami. Můžeme začít od takových malých věcí, ale všechno je v našich rukou.