Olin Nejezchleba: Zakládám si na tom, že nezpívám blbosti

Rozhovor s Jaroslavem Olinem Nejezchlebou

Oline, několik tvých autorských písní se ale objevilo na debutovém albu tria NOP, které tvoříš spolu s kytaristou Norbim Kovácsem a s houslistou Pavlem Fischerem. Jak došlo k tomu, že jste se v tomto obsazení dali dohromady? 

Norbi se seznámil s Pavlem Fischerem, který je úžasný houslista a zpěvák a také skládá spoustu muziky. Padli si do oka, a to nejen jako muzikanti, ale i lidsky. Dospěli k názoru, že by bylo dobré si spolu zahrát, a já jsem od nich dostal nabídku, abych to zkusil s nimi v triu. Měli jsme první zkoušku, mně se to hrozně líbilo, a tak jsme u toho zůstali a dodnes jako trio NOP občas hrajeme. Navíc – a z toho mám velkou radost – s námi v poslední době začala zpívat Jana Infeldová, úžasná zpěvačka, textařka a také skladatelka, známá z dnes už bohužel neexistující kapely Jananas. Já jsem se s ní už před mnoha lety domlouval na nějaké případné spolupráci, ale vždy to skončilo tím, že jsme si někde dali pivo a plánovali, jak to bude výborné, až spolu něco zkusíme. Dlouho se nic nedělo, ale teď už jsme udělali nějaké společné písně a Jana s námi začala jezdit jako zpěvačka. Ona je autorsky velmi plodná, což je dobře, protože nejen krásně zpívá, ale píše hlavně úžasné texty. 

Je pro tebe důležité, aby texty, které zpíváš, byly aktuální? 

Není to až tak zásadní. Zpívám v různých souborech spoustu starších písniček, které vznikly za určité situace a k současné době už se moc nevyjadřují. Ale protože jsem hrál řadu let v kapele Marsyas, asi osmnáct let s Vladimírem Mišíkem a teď už dvacet let s Ivanem Hlasem, mám prostě zkušenosti s kapelami, kde nikdo nezpíval blbé texty. Zakládám si tedy dost na tom, abych nezpíval úplné blbosti, a doufám, že se mi to daří. 

Už dvacet let hraješ v triu Ivana Hlase. Vzpomeneš si na své začátky v jeho kapele? 

V té době jsem odešel z ETC… a Ivan, který zrovna rozpustil svou kapelu, se to nějak dozvěděl. Začal dávat dohromady novou partu a zavolal mi, že by stálo za to něco spolu zkusit. V té době už byl členem jeho nové kapely také Norbi Kovács, kterého jsem já tenkrát ještě neznal. Začínali jsme jako bigbít, s basou a bicími a s elektrickou kytarou. Ta kapela se jmenovala Růžový brejle. Jenže tenkrát byla taková divná doba, lidé moc nechodili na koncerty, a my jsme toho tedy po dvou letech museli nechat, protože to nebylo k uživení. Zkusili jsme tedy hrát jen v triu, a to nám zůstalo dodnes. 

Bavili jsme se o tom, jak jsou pro tebe důležité texty, které zpíváš. Ale jak je to tehdy, když „jen“ doprovázíš? 

Jak už jsem naznačoval, mám štěstí, že celý život hraju s lidmi, kteří vždycky zpívali velmi slušné texty, což je i případ Ivana Hlase. A jsem tomu moc rád. Myslím, že jsem nikdy nehrál v kapele, kde by se zpívali úplné blbosti. Občas ale dostanu nabídku na nahrávání, protože nějaká kapela potřebuje třeba do dvou písní cello. Pak se může stát, že její texty nekorespondují s tím, co já mám rád a co požaduji. Z toho důvodu už jsem taky pár nabídek na natáčení odmítl. Prostě mě dělá radost, když jsou texty o něčem. 

Čím dalším hudebně v poslední době žiješ? Vím, že jsi třeba začal zpívat s ETC… poté, co přestal koncertovat Vladimír Mišík. 

Mám radost z toho, že kapela ETC… dál funguje. Vzniklo to tak, že kluci přišli za mnou poté, co Vláďa Mišík řekl, že už nebude dál jezdit, že by si rádi zahráli některé písničky ETC…, které se až tak často nehrály. Já jsem si nejprve říkal, že ETC… bez Mišíka je naprostá blbost. Jenže písničky jsou to dobré a byla by škoda, kdyby úplně zapadly. S Vláďou Mišíkem chodím občas na pivo, bydlíme kousek od sebe. Když jsem mu tento nápad přednesl, hned řekl, že do toho mám jít. Nezpívám tam ale sám, jezdí s námi také Pavel Bohatý, který má jako zpěvák vyšší hlas než já. Takže on zpívá exponovanější písničky a já „huhlám“ ty „basovější“.