Vladimír Merta: S ETC… se musí pracovat a to neumím

Rozhovor s písničkářem Vladimírem Mertou

Ponorná řeka s doprovodem ETC… je tvoje první oficiální album s rockovým doprovodem, ale už v 80. letech jsi měl kapelu Dobrá úroda. Na čem vlastně skončila?

Na příliš velké ambici zkoušet, což se mnou nejde. Měli jsme za dva roky sedm koncertů a z nich se dochovaly dva nebo tři záznamy. Měl jsem kolem sebe výkvět rockové scény: hráli jsme mimo jiné s Honzou Kolářem, Petrem Skoumalem, s Jirkou Chlumeckým, který se proslavil výrokem, že nenávidí bicí. Chápu Dylana, který si vezme výborné hráče, nenechá je moc zkoušet, aby se moc neunavil, a dovolí jim hrát jen to minimum, co písnička potřebuje. Ale s ETC… se musí pracovat a to já moc neumím.

Nakonec jsi právě s ETC… natočil novou desku. Jak k tomu tedy došlo?

Já to všechno hrnu před sebou radlicí, dělám na několika úrovních současně. Vyvíjím se jako sólista a současně se snažím s veškerou pokorou, jakou bigbít vyžaduje, nechat se inspirovat. Hrál bych v podstatě s kýmkoli, ale Luboš Houdek z nakladatelství Galén, knihovník a systematik,  nás dal s ETC… dohromady. A takhle to dopadlo.

Galén se tvým nahrávkám věnuje systematicky a i nyní připravuje k vydání několik dalších CD s tvou tvorbou. Už teď na podzim například vychází rozšířená reedice kazety Struny ve větru z konce 80. let, na které jsi zhudebnil poezii Josefa Hory a dalších básníků. A právě na Horu coby proletářského autora bych se rád zeptal. Nepotřebuješ souznít s básníkem, jehož verše zpíváš?

U velké poezie nevzniká otázka, jestli se má zpívat nebo jestli ji mám nějak aktualizovat. Existuje už jako vytesaný monolit a ty máš maximálně možnost přesadit jej z jednoho místa na druhé. Já tu báseň většinou vezmu, jako kdyby mě před chvílí napadla. Je to takový způsob přisvojení. Tak jsem udělal i Lorcu, Chlebnikova, současníky pro Justlovu Violu, ale i Shakespearovu Píseň šaška:
„Kde jsi má smrti, už umřít mě nech
Pod bílým cypřišem lůžko mi stel.“

Ano, Přidalův kongeniální překlad Písně šaška vyšel na Ponorné řece. Ale pojďme do současnosti. Koho jsi zhudebnil ze současných autorů?

Jsem špatný čtenář a lajdák, moc toho neznám. Zhudebňuju příležitostně i poezii, kterou si na koncert donesou posluchači. Nakladatelství Galén, které vedle folku vydává odbornou i popularizující zdravotnickou literaturu, mě pozvalo na narozeninový večírek profesora Johna. A dali mi ke zhudebnění dvě jeho básně z mládí. Dojemné, něžné, zcela neznámé… Nechávám se rád překvapit.

Galén dále připravuje edici Šumák, v jejímž rámci by měly vyjít nahrávky z tvých koncertních setkání s dalšími muzikanty. Jako první to bude album s Honzou Hrubým…

Chceme vydat záznam starého hraní z pardubického klubu Na Drážce a k tomu přidáme současný koncert, improvizujeme podle hesla, že zkouší jen ten, kdo nemá talent. Z toho koncertu jen vystříháme řeči nebo to, co se nepovede. Bude to tedy něco jako člověk kdysi a člověk teď. A doufám, že se najde dost takových nahrávek i s jinými muzikanty – měl jsem krásný koncert s Lubošem Andrštem, dva s Emilem Viklickým, několik se Stivínem…

(Celý rozhovor vyjde v listopadovém čísle časopisu FOLK)