Slyšte, lidé! – Deset hudebních tváří Vladimíra Mišíka

Slyšte, lidé! – Deset hudebních tváří Vladimíra Mišíka
2. srpna 2020 Folk, Aktuality Autor: Milan Tesař

Vladimír Mišík získal za své album Jednou tě potkám z roku 2019 šest cen Anděl. Na tento obrovský úspěch reagujeme pořadem, ve kterém si tuto legendu české hudby představíme v deseti různých nahrávkách: od raných záznamů se skupinami Matadors, Blue Effect a Flamengo po pozdější ukázky rockové, folkové i ovlivněné elektronickou hudbou.

V roce 1999 Vladimír Mišík v rozhovoru s Ivanem Hartmanem vypráví: „Stejně jako swingová generace zůstala uzavřena ve své krabičce s nálepkou swing, tak i generace rokenrolová zůstala tehdy v rokenrolu jakoby zakotvená. Ale bigbít, to bylo něco rodícího se, hudba, kterou si muzikanti začali teprve osahávat, začali se s ní seznamovat. Byl to velmi silný mladistvý výron. A dodnes tato hudba nese znamení toho, že tehdy šlo o něco v tu chvíli výjimečného, co bylo následně už jen rozměněno.“ I Vladimír Mišík psal kapitoly českého bigbítu, a to nejprve jako člen skupiny Matadors.

Po odchodu z Matadors se Mišík stal na podzim 1968 jedním ze zakládajících členů skupiny The Special Blue Effect – vedle něj to byli baskytarista Vladimír Kozel a bubeník Vlado Čech, ke kterým se vzápětí přidal kytarista Radim Hladík, pozdější zosobnění skupiny. Právě pod jeho vedením se z Blue Effectu stalo těleso, kterému byla každá žánrová košile úzká a které předurčovalo vývoj české rockové hudby i jejích fúzí s dalšími žánry. Ve svých počátcích se skupina inspirovala raným elektrifikovaným blues a pokoušela se napodobit anglosaské vzory. Vladimír Mišík byl členem krátce, ale Slunečný hrob v jeho podání patří ke klenotům českého bigbítu.

Jednu ze svých nejzásadnějších desek Vladimír Mišík natočil v roce 1972 se skupinou Flamengo. Jmenovala se Kuře v hodinkách a v roce 1972 ji redaktoři časopisu Rock & Pop zařadili v anketě o nejlepší československou desku všech dob na třetí místo – po Bratříčkovi Karla Kryla a po legendárním albu Pražského výběru. Tehdejší zástupce šéfredaktora Vojtěch Lindaur psal: „V obrovské nicotě první poloviny 70. let jsme se v hospodě obvykle shodli, že komunisti už to nemůžou dlouho vydržet a že Kuře v hodinkách je nejlepší domácí rocková deska. Vědomí obojího nás hřálo a posilovalo.“ Autorem textů na Kuřeti je básník Josef Kainar.

V knize Vojtěcha Lindaura a Ondřeje Konráda Bigbít čteme, že poté, co odešel z Flamenga a po nevydařených pokusech s Energitem Luboše Andršta a s vlastní skupinou Formace Nova, se Mišík „ocitl náhle sám, a tak vzal do rukou španělku a probíjel se folkovými kluby s repertoárem, v němž měly své místo některého jeho starší písničky, bluesové evergreeny i dylanovky a vedle nich se začaly objevovat nové skladby, na jejichž vzniku se podepsaly Mišíkovy čerstvé zkušenosti ve folkovém prostředí. Především setkání s lidmi okolo sdružení Šafrán, nejsilněji s Vladimírem Mertou, přivedlo Mišíka ke zcivilnění a k zásadnímu obratu k písničkářským kořenům“. Autoři však jedním dechem dodávají, že tyto folkové kořeny však v sobě Mišík paradoxně neměl, „protože už od učňovského věku tvrdošíjně rockoval v letenských kapelách. Od osudového středu s Kainarovými texty se ale Mišík důsledněji soustřeďoval na textovou stránku své produkce a právě hlubší poznání folkových písničkářů jej v období nádechu před stavbou další rockové kapely orientovalo jiným směrem“. Éra kapely ETC…, se kterou Mišík na koncertech zpívá dodnes, se začala psát v roce 1974. V první sestavě hráli Jan Hrubý na housle, Petr Kulich Pokorný na kytaru, Vladimír Padrůněk na baskytaru a na bicí houslistův jmenovec Mirek Hrubý. S výjimkou bubeníka, který s kapelou odehrál jen jeden nebo dva koncerty, hráli všichni ostatní v dalších historii kapely významnou roli. Hudba ETC… od počátku stála na vyvážené směsi rockové energie, folkového písničkářství, bluesového pocitu a výborných textů, často zhudebněných básní. Texty si Mišík vždy pečlivě vybíral, ať už to byly básně Václava Hraběte, Josefa Kainara nebo později například tvorba Jiřího Dědečka. První album vyšlo původně pouze pod názvem Vladimír Mišík a přineslo hity jako Stříhali dohola malého chlapečka, Obelisk nebo Jednohubky. Neméně silná byla deska ETC… II., natočená v roce 1979. Na ní najdeme i možná největší Mišíkův hit vůbec, Variaci na renesanční téma s textem Václava Hraběte.

Po památném koncertu v Lucerně, během nějž se promítal neschválený studentský film, navíc na obrovské trenýrky coby plátno, zpěváka postihl zákaz činnosti a skupina se rozpadla. Fanoušci se snažili získat svého oblíbeného interpreta zpět do koncertních sálů mimo jiné nápisy „Nechte zpívat Mišíka!“ na pražských zdech. Zpěvák mezitím pololegálně účinkovat s volným akustickým sdružením Čundrgrunt, avšak k obnovení kapely došlo až v roce 1985. V obou těchto etapách stál v čele ETC… houslista Jan Hrubý, který měl vystudovanou konzervatoř, a tím pádem potřebné hudební vzdělání. Třetí album ETC… vyšlo v roce 1986 a přineslo zajímavé spojení rockové úsečnosti a vnitřní melodiky českého jazyka – na což upozornil v Gramorevue Vladimír Hanzel.

Čtvrté album Mišíkova skupina vydala v roce 1987. Jan Rejžek o něm psal: „Ještě nikdy si ETC… tak nepohráli se studiovými možnostmi, uskutečňujícími přepestré aranžérské nápady. Všechny ty mixáže, slévání nástrojových zvuků do nových neobvyklých, stereoefekty s přeléváním kytar z kanálu do kanálu apod. Vymysleli moderní, ale nikoli módní, nezaměnitelný zvuk.“  V kapele hrál v té době Petr Skoumal a jeho klávesové nástroje jsou v písních znát.

Páté album skupiny ETC… vyšlo už ve svobodné době, v roce 1990. Jmenovalo se 20 deka duše a publicista a hudebník Ondřej Konrád psal v souvislosti s ním o Mišíkovi jako o „pořád výrazově nejvěrohodnějším domácím rockerovi“. V roce 1993 následovalo album Jen se směj a o rok později koncertní nahrávka Unplugged – v rámci tehdejší módy, kdy rockeři natáčeli akustické desky. Ovšem Mišíkův pozdější životopisec Ondřej Bezr v dobové recenzi poznamenává: „Ačkoliv název naznačuje, že by mělo jít o akustickou nahrávku, není tomu tak zcela – používají se zde elektrické baskytary i kytary, nicméně v žádné z písniček nechybí španělka.“

V roce 1996 vyšla kapele další řadové album Město z peřin, ale v té době zpěvák paralelně občas vystupoval i se svým akustickým volným sdružením Čundrgrunt nebo ČDG. V roce 1996 se odehrál v pražské Redutě koncert Vladimíra Mišíka s kytaristou Pavlem Skálou, violoncellistou Olinem Nejezchlebou a bubeníkem Tomášem Krčkem a také s recitátorem Mirkem Kováříkem. Záznam tohoto vystoupení vyšel později jako dvojalbum s názvem Reduta Blues. Vydavatel nahrávku charakterizoval slovy: „Propojování dvou žánrových pevnin, hudby a poezie, tak byly koncipovány a ve stylu nekonečného jam session také prožívány koncertní podvečery v legendární pražské Redutě v polovině slavného porevolučního desetiletí. Písničky se přelévaly do básní a naopak.“

V roce 1999 vyšlo album Nůž na hrdle, v roce 2004 Umlkly stroje a v roce 2010 Ztracený podzim, čímž se prozatím diskografie kapely ETC… uzavírá. V souvislosti s albem Nůž na hrdle psal Vladimír Vlasák: „Vladimír Mišík a skupina ETC… se rozhodli správně, když hmátli po bluesrockové a lidovkové podstatě hudby, kterou kapela hraje pětadvacet let a jež stále ještě hoří živým plamenem. Další dobrou volbou byla stručnost, snaha vyjadřovat se bez dlouhých instrumentálních oklik.“ Mimochodem na albu hraje jako host dřívější dlouholetý kapelník ETC… Jan Hrubý, který mezitím rozvíjel svůj talent ve vlastní kapele Kukulín a v sólových projektech. Jako člen ETC… se znovu objevil na albu Umlkly stroje a později zůstal s Mišíkem v kontaktu jako občasný host nebo v rámci volnějšího akustického hraní.

Šesti Anděly oceněné album Jednou tě potkám z roku 2019 je Mišíkovo první sólové bez kapely ETC… Producentem alba je Petr Ostrouchov, který sestavil doprovodnou kapelu a složil a vybral zpěvákovi velkou část repertoáru včetně opět několika zhudebněných básní. Vedle Václava Hraběte, který je autorem titulní skladby Jednou, zde Mišík poprvé zpívá verše Bohuslava Reynka nebo Jana Skácela. Svých šest Andělů za jedno album Mišík získal ve svých 73 letech, jako nemocný muž, kterému to ale stále skvěle zpívá.

NyníKomorní hudba
Skladba: Sonata in g; Autor: Schmelzer Johann Heinrich; Sóla: Holloway John - barokní housle, Willi Barbara Maria - cemballo
02:00Nejen chlebem (Rádio 7)
02:15Písně
03:00Oktáva
03:55Písně
05:40Radio Vatikán (slovenské...
05:57Myšlenka na den

Témata Jak se vám líbí

New-Speaters_Hlousek_Svatos_Smid_Studio-Proglas-2022_fotoMilanTesarPodívejte se, co pro vás chystáme v pořadu Jak se vám líbí.

Regiony

Regiony

Rozhovor s Mirkem Kemelem

kemel-mirek_rozhvor-MilanTesar_fotoMartinHolikPoslechněte si rozhovor s písničkářem a karikaturistou Mirkem Kemelem o albu Vlčí stopy.

Hudební výlet do Polska

polski-piach_polnoc_obalCDZveme vás na hudební výlet do Polska.

Nové album skupiny Adorare

IMG_4930_AdorareSeznamte se s novým albem valašské křesťanské kapely Adorare

Brazilský hudebník Cláudio Jorge

jorge-claudio_samba-jazzBrazilský hudebík Cládio Jorge spojuje sambu a jazz.

Partneři

Harmonie_logo_velke_web