20 let časopisu Twój Blues – rozhovor s Andrzejem Matysikem

Rozhovor s Andrzejem Matysikem, šéfredaktorem časopisu Twój Blues

Dvacáté narozeniny časopisu připadly na jaro, kdy jsme se potýkali s koronavirovou krizí. Co to pro vás znamenalo?

Nás v době kulatých výročí pronásleduje smůla. V roce 2010 jsme měli slavit deset let časopisu. Chystali jsme pravidelnou výroční přehlídku Gala Blues Top, na které jsme narozeniny chtěli oslavit, a deset dnů před ohlášeným termínem se stala ta hrozná tragédie u Smolenska, kdy v letadle zahynul polský prezident a 95 dalších osobností. Byl vyhlášen státní smutek, který naštěstí pro nás skončil ještě před termínem našeho koncertu. Jenže mezitím vybuchla sopka na Islandu a v celé Evropě se zastavila letecká doprava. Opět tedy byla otázka, jestli se nám podaří vše uspořádat, protože naším hlavním hostem měla být americká zpěvačka Shemekia Copeland. Naštěstí se povedlo najít pro ni a její kapelu místo v prvním letadle, které po pauze přiletělo z New Yorku do Varšavy, což pro nás znamenalo dva plusy. Jednak Shemekia na našem koncertě vystoupila. A jednak v době jejího příletu byly na letišti desítky novinářů, kteří čekali na první letadlo, které po islandské krizi přiletí z Ameriky do Polska. A první člověk, který vystoupil z letadla, byla atraktivní afroamerická zpěvačka, na kterou tak mířily všechny kamery. Ostatní pasažéři byli totiž bílí. Shemekia ještě na letišti poskytla spoustu rozhovorů a všechny zvala na koncert.

A letošní rok? V březnu jsme vytiskli jubilejní číslo – měli jsme slavit dvacet let časopisu. Jenže v okamžiku, kdy toto vydání opustilo tiskárnu, bylo neaktuální, protože vytištěné inzeráty už neplatily. Věděli jsme, že se nebudou konat žádné koncerty a festivaly, zavřely se také prakticky všechny obchody, kde se náš časopis prodává. Trvalo to dva měsíce a my jsme si říkali, že to pro nás znamená konec, protože nám vyschl příjem z reklam. Ale zanalyzovali jsme situaci a přemýšleli jsme, kde bychom nějaké peníze mohli získat. Rozhodli jsme se, že budeme šetřit. Do té doby jsme platili velké peníze za grafiku. Moje dcera se mezitím naučila velmi dobře pracovat s grafickými programy, změnili jsme design [dyzajn] časopisu a na tom jsme ušetřili. Druhých dvacet let tím pádem začínáme s novou podobou časopisu. Teď už je nejhorší za námi. Vydali jsme nové číslo, které tady máme před sebou. Má černobílou obálku a na ní je kresba od profesora Kalaruse. Jedná se o motiv, který pan profesor připravil pro umělce, které jsme měli na jaře ocenit jako vítěze naší ankety v rámci Gala Blues Top. Tento koncert se prozatím nekonal, ale půjde-li vše dobře, uspořádáme jej v září jako poděkování našim čtenářům, kteří nás v době krize podrželi. Na jaře si totiž mnoho z nich časopis předplatilo dopředu, a tím nám velmi pomohli. Předplatné v Polsku je 80 zlotých a někteří nám zaplatili 100, 200, nebo dokonce i 1000, což pro nás byla mimořádná pomoc. Díky tomu žijeme dál. Ta obálka je tedy takovým oceněním pro všechny čtenáře, kteří nám věří a pomáhají nám. 

U příležitosti 20 let časopisu vyšel také knižní rozhovor s tebou, nazvaný Mój Blues. O čem s tebou autor Jacek Kurek v knize hovoří?

Doktor Jacek Kurek je slezský historik, který žije v Chořově stejně jako já. Má na svém kontě několik knih o historii Slezska a Chořova, o dějinách kultury ve Slezsku. Zároveň je to velký hudební fanoušek a má i svůj hudební pořad v rádiu. Jeho cílem je zanechat našim potomkům zprávu o tom, co se v našem regionu dělo a děje. Několik let se mě snažil přesvědčit, že by bylo dobré se mnou udělat velký rozhovor, protože to, co dělám, je také součástí kulturního dění v Chořově. A je pravda, že do novodobých dějin hudby v tomto městě jsem opravdu hodně zasáhl. S rozhovorem jsem tedy souhlasil. Otázky, které mi Jacek kladl, ve mně znovu vyvolávaly vzpomínky na události z dětství a mládí, na které jsem už dávno zapomněl. Je to prostě rozhovor o mém životě. O tom, jak jsem vyrůstal, jak jsem pracoval v dolech, byl jsem dělníkem i hlavním důlním inženýrem. Je to rozhovor o tom, jak mě fascinovala hudba – nejprve jako posluchače a sběratele desek, poté jako organizátora a propagátora hudby. Je tam spousta vtipných historek. A hovořím také o tom, jak si tento můj koníček vzala za svůj celá moje rodina. Dvacet let vydáváme časopis a z toho osmnáct let jako rodinná agentura Delta. Naše agentura se jinak zabývá především propagací amerického blues, pořádáme koncerty v Polsku, v Česku i na Slovensku, v Německu nebo v Litvě. Každý rok organizujeme kolem dvou set koncertů amerických bluesových hudebníků. O tom všem ta kniha je. Jacek mě popisuje jako chlapa ze Slezska, který nepochází z hudební nebo umělecké rodiny a který se k muzice dostal od práce v dolech. Pro mě byla manuální práce zdrojem peněz, ale bez hudby jsem si ani tehdy nedokázal svůj život představit. Přes den jsem pracoval a volný čas mi vyplňovala hudba. Díky hudbě jsem poznal svou ženu, dnes se hudbě věnují i moje dvě dcery.

Andrzej Matysik do pořadu vybral také hudbu. U jednotlivých kapel okomentoval, proč je zvolil.

Polanie byla kapela, která existovala velmi krátce. Ve svém nejslavnějším složení fungovala jen dva roky. Potom sice hrála ještě nějaký rok, ale to už nebylo ono. To je podobné jako váš Blue Effect, který měnil název a sestavu, ale starý singl Slunečný hrob mám pořád doma a je pro mě stále důležitý. Skupina Polanie ve své silné sestavě fungovala od roku 1965 do 1967. Podle mě to byla nejlepší kapela v historii polského rhythm&blues a rocku. Měli smůlu, že žili v komunismu – podobně jako právě Blue Effect. Kdyby tyto kapely mohly fungovat na západním trhu, byly by z nich dnes legendy. Byla to dokonalá hudba.

Někdy kolem roku 2005 jsme byli v Chicagu a natáčeli jsme rozhovor s Bobem Koesterem [kestrem] z vydavatelství Delmark. Ten nás tehdy vzal do studia, kde se zrovna natáčela jedna bluesová deska. Čekali jsme nějaké černošské muzikanty, ale tam seděli takoví tři mladí bílí „hipíci“. Byl to Frank Morey se svou kapelou a mne jeho hudba fascinovala. Bob Koester se celý život zabýval afroamerickou hudbou, ale tady objevil zajímavé bílé muzikanty. Skladba, kterou jsem vybral, otevírá Frankovu desku Delmark Session. 

O polskou bluesovou scénu se zajímám mnoho let. A když teď vyberu jednoho muzikanta, ostatním se to nebude líbit. Mladá polská scéna je v posledních letech velmi dynamická a zajímavá. Vidíte to ostatně i tady v Česku například v soutěži Blues Aperitiv, kde polští hudebníci pravidelně vystupují a často v této největší české bluesové soutěži vítězí. Ale myslím, že neudělám chybu, když na závěr vyberu skladbu pianisty Bartka Szopińského. V historii naší výroční ankety má právě Bartek nejvíc cen. Titul pianista roku vyhrává téměř každý rok. A úspěšné jsou i jeho skupiny Boogie Boys a Smooth Gentlemen. To jsou kapely, které výborně reprezentují polskou scénu v Evropě i ve světě a Bartek je kromě toho vyhledávaným doprovodným hráčem i mimo Polsko. V současné době tráví více času mimo svou vlast, hrává s americkými hudebníky, natáčí s nimi desky, natáčel v Norsku… Bartek je prostě příkladem toho, že i v naší části Evropy je možné dosáhnout v této hudbě opravdu světových úspěchů. Navíc skupina Smooth Gentlemen bude příští rok reprezentovat polskou hudbu v soutěži European Blues Challenge, která se bude konat právě u nás v Chořově. Všechny zvu, bude to příští rok v březnu.