Vladimír Merta: Naučil jsem se líp vyslovovat

9. dubna 2016 Aktuality, Blues, Folk Autor: Milan Tesař

U příležitosti 70. narozenin písničkáře Vladimíra Merty vyšel box čtyř CD s jeho nahrávkami z roku 1976, nazvaný Podkrovní pásky. Přinášíme vám přepis části rozhovoru, který jsme s Vladimírem Mertou vysílali v lednu 2016, v předvečer jeho kulatých narozenin.

Rozhovor s Vladimírem Mertou

Komplet Podkrovní pásky obsahuje nahrávky, které vznikly před čtyřiceti lety. Jak ses od té doby posunul jako autor a jako interpret? A stojíš si dnes za tím, co jsi tehdy psal?

Jednak si už moc nepamatuju, jak jsem to hrával, dnes se k textům vracím se současným stavem svého hlasu, který je víc zabasovaný. Někdo říká, že jdu do Cohena nebo do Toma Waitse. Ale ty písně, které jsem tehdy hrál na ruskou kytaru s enderáckýma strunama, mi dnes znějí v takovém zvláštním přesahu. Spousta z nich zní jako meditace nad dnešní dobou – nepříliš agresivní, mírně smířlivá, mírně vyčítavá. A přesně to je atmosféra doby, v níž dnes žijeme. Třeba Olivovníky z konce totáče zní současněji než tehdy. A kam jsem posunul? Naučil jsem se líp vyslovovat, možná líp intonuju. Hraju ty písničky jinak, ale s velkou chutí si poslechnu, jak jsem je hrál kdysi, zpěv a kytara se vyvíjí vždy v součinnosti. Nemůžeš to oddělit, nemůžeš se zvlášť naučit na kytaru a zvlášť zpívat, a pak to spojit dohromady. Ta moudrost doby je vždycky zároveň v prstech a v hlasu hráče. Možná jsem byl kdysi lepší… Nebál bych se ale, že posluchači budou srovnávat. Na koncertech ty písničky dnes hrajeme třeba s houslemi a klavírem, a lidé si přesto koupí ty staré nahrávky. Tak jsme si publikum vychovali, jsou to mírní antikváři a chválabohu za ně.

V současné době hráváš právě s Honzou Hrubým na housle a s Ondřejem Fenclem na piano, ale spolupracoval jsi i s dalšími muzikanty. Jak tě interakce se spoluhráči na pódiu ovlivňuje?

Duo ještě není nic, jenom zdvojený sólista, opírající se o harmonii. Ale trio znamená, že občas můžeš vynechat nějaký hlas a nechat tvořit kolegy. A taky si můžeš mírně odpočinout. Nemusíš neustále držet melodickou i basovou linku, něco lze nechat na nich. Někdy dochází k paradoxním situacím, že zrovna nikdo nemá okamžitý nápad, a tak zaznívá taková ta čekací hudba… Ale pak na sebe mrkneme, jde to beze slov, zkoušek a výčitek. Navzájem se nakopneme, inspirujeme a spoluhráči mě nenechají zpomalit a usnout. Mě to baví, protože můžu během koncertu zahrát třeba na saxofon, klarinet, fujaru nebo na flétničku. Pořídil jsem si sitár, skřípu si na gambu a na violu. Rozšiřuje to obzory, jako když se učíš cizí jazyky. Do prstů se dostane nová moudrost, za chvilku ti to začne lézt na mozek a ovlivní to myšlení. Beru nové nástroje jako boj proti senilitě a Alzheimerovi a vůbec proti zakrnění.

Máš vůbec po těchto zkušenostech chuť být stále i sólovým písničkářem s kytarou? Není to omezující?

Není, protože to má spoustu praktických důsledků. Když hrajeme ve třech, musím ty kluky někde nabrat, potom je zase rozvážet po Praze. Někdy jsem vyčerpaný a těším se, že zase jednou nahraju desku – což v mém případě znamená několik desek najednou – jen sám. Budu tam hrát na ty nástroje, na které jsem se teď naučil, například na mandolu nebo oktávovou mandolínu. A když mi to bude připadat hodně nudné, pozvu specialistu, třeba Radima Zenkla, se kterým jsem si už dvakrát úžasně zaimprovizoval.

Ve svých textech ses od počátků vyjadřoval k aktuální situaci. Je podle tebe důležitější reagovat na události z pohledu českého, nebo globálního? O čem je třeba psát víc?

Izraelský národ v biblických dobách putoval po mnoha sousedních zemích a všude se něco naučil, hodně ztratil, ale posílil tak své poslání a sebevědomí. Dnešní český národ je se svými problémy, se svými politiky a nedělními rádoby debatami nezajímavý. To je už jen takový zábavný pseudo-folklor, opravdový problém leží civilizačně úplně jinde. Debaty, kde je dneska Charta, čtvrtý odboj, jestli si underground zaslouží čtyřicet hodin ve veřejnoprávní televizi a Babiš hodinu, nestojí za pozornost.

Na Podkrovních páscích je několik písní delších osmi minut a jedna dokonce téměř jedenáctiminutová. Dá se naučit stručnosti?

Strašně nerad škrtám, spíš z jedné písničky udělám dvě. Aniž bych si to uvědomil, rozvětví se mi třeba do protipříběhů. Ke stručnosti se dá dospět osekáváním. Teď potřetí rediguju knihu o filmové hudbě a nechápu, jak jsem mohl napsat tak stupidní a nešikovné věty. Každou pátou větu musím zestručnit, vyhodit, nebo změnit její smysl.

Celý rozhovor s Vladimírem Mertou si můžete poslechnout zde.