Vladimír Merta: Pravda o Marii/Nikdo v zemi nikoho (recenze)

Vladimír Merta: Pravda o Marii/Nikdo v zemi nikoho (recenze)
11. března 2013 Blues, Recenze, Folk Autor: Milan Tesař

Přinášíme vám souhrnnou recenzi dvou alb, která na konci roku 2012 vyšla Vladimíru Mertovi. Jde jednak o Pravdu o Marii, nahrávku z počátku 70. let, která v době svého vzniku nemohla oficiálně vyjít, a dále pak o úplnou novinku Nikdo v zemi nikoho, natočenou s obnovnou skupinou Dobrá úroda.

Lubomír Houdek z nakladatelství Galén loví z archivu Vladimíra Merty poklady očekávané (reedice francouzské desky Ballades de Prague) i netušené (dvojalbum společných nahrávek s Janem Hrubým). Obě alba, která dostali Mertovi fanoušci v roce 2012 jako (před)vánoční dárek, patří do kategorie „dlouho jsme čekali, až jsme se dočkali“. Zatímco Pravda o Marii měla být písničkářova první doma vydaná deska („V době, kdy vyjde tento sloupek, by deska měla vlastně již být ve stadiu výroby,“ píše Jiří Černý v roce 1970 v Mladém světě), rocková Dobrá úroda se na konci 80. let do studia vůbec nedostala. „Po dvou letech docela milého, ale drastického zkoušení a po výměně několika hráčů jsme měli jen asi sedm koncertů,“ vzpomínal Merta v rozhovoru u nás na Proglasu.

Normalizačním režimem na poslední chvíli zakázané album se podařilo zrekonstruovat a doplnit komplexní dokumentací včetně výstřižků z dobového tisku, aktuálních vzpomínek i analytických přesahů od hudby ke společenské situaci. „Ačkoli mu říkali folkař, nebyl lidový ve smyslu: všem čitelný,“ trefně hodnotí Mertu Vojtěch Lindaur. Na rozdíl od přesného rytmika a dokonalého „rýmaře“ Kryla byl Mertův verš rozvolněný, jeho obrazy rozostřené, jeho poezie rozevlátá. Mladistvému hlasu z roku 1970 sluší generační výpovědi jako Písmenková láska i tragická varování jako Jano! Jano! Jano! Ze zmíněné rozevlátosti vystupují silné melodie (Odkud? Odsud). A zpívá-li Merta o vjemech zrakových (Obrázky v kartách) či čichových (Zem vodní dřevem), posluchač okamžitě vidí a cítí s ním. Kterému jinému českému autorovi se ve 24 letech povedlo natočit podobně silnou autorskou výpověď? (Ano, Krylovi, ale to je jen další výjimka.)

CD Nikdo v zemi nikoho, natočené v roce 2010 a posléze dokončené v první polovině roku 2012, přináší písně především z druhé poloviny 70. a z počátku 80. let, tedy z doby těsně před vznikem původní Dobré úrody. Nejstarší je Pozítří (1975), nejnovější titulní Nikdo v zemi nikoho (1988). Písně jsou to (dovolíme-li si paušalizovat) drsnější, méně poetické a tak přímočaré, že jim většinou rockový doprovod svědčí. Nejtypičtějším příkladem je hardrocková pecka Velkej Mimoň, kterou si ve folkové podobně snad ani nelze představit (a ve které z Mertovy mladické poetiky nezůstal ani nedvědovský „na kameni kámen“). Jestliže „stará“ Dobrá úroda skončila mimo jiné na Mertově neukázněnosti – jak písničkář v některých rozhovorech přiznává –, tentokrát se projekt podařilo dovést do zdárného konce. Spolupráci s bigbítem ve studiu si Merta vyzkoušel už na minulé desce s ETC… (Ponorná řeka). Tentokrát přitvrdil nejen doprovod, ale zaostřil se i způsob písničkářova přednesu (zvýraznění slovních přízvuků v Mistr Jin a Mistr Jang nebo svérázně „hlučný“ pohled na Ticho).

Z vydání Pravdy o Marii mám radost, třebaže se většina písní již na více či méně oficiálních nosičích objevila. Koncentrace silných výpovědí je zde totiž mimořádná. Nová Dobrá úroda jako celek možná není tak silná a nadčasová, ale i ona přináší skvělou zprávu. Že má Vladimír Merta stále chuť něco natáčet. Že to něco neztratilo smysl ani po pětadvaceti letech. Že to může být mezigenerační záležitost (skvělé houslové a violové party Jana Veselého ve zhudebněné básni Děvče hovoří). A že rozvolněný Merta, svázaný do pravidelného rockového rytmu, vůbec nezní špatně. Jen by to příště chtělo nějakou úplně novou píseň…

Vydavatel: Galén
Rok vydání: 2012
Žánr: folk (Pradva o Marii); rock (Nikdo v zemi nikoho)
Celkový čas: 53:39 (Pravda o Marii); 60:50 (Nikdo v zemi nikoho)

(Článek vznikl pro časopis Crossroads)