Vladimír Merta: Imagena (recenze CD)

Vladimír Merta: Imagena (recenze CD)
30. dubna 2015 Folk, Recenze Autor: Milan Tesař

Čtyři nová studiová alba natočil Vladimír Merta za poslední čtyři roky. Novinka Imagena složením doprovodné kapely částečně navazuje na předchozí titul Domilováno. Je však syrovější a tematicky rozmáchlejší. Obsahuje zásadní písně o lásce, o smrti i o válce.

Výčet nahrávek Vladimíra Merty, které v posledních letech vyšly u nakladatelství Galén, je úctyhodný. Pomineme-li velmi záslužné reedice (největší radost mám z Pravdy o Marii), kompilace a několik dvojalb s koncertními záznamy, je třeba zmínit minimálně čtveřici nových studiových desek, které vznikají s pravidelnými ročními odstupy – Ponorná řeka (2011), Nikdo v zemi nikoho (2012), Domilováno (2013) a nejnovější Imagena (2014). Alba s naprosto rozdílnými obaly a především s různými doprovodnými sestavami. ETC…, respektive Dobrá úroda (tedy skupiny, které se z velké části personálně překrývají) na prvních dvou deskách a úplně nová studiová kapela na dalších dvou. Kytarista Josef Štěpánek, bubeník David Landštof, saxofonista Jan Štolba a sbor Doubravánek se objevují na Domilováno i Imageně, nováčky jsou na aktuálním albu baskytarista Jakub Vejnar (na Domilováno hrál kontrabasista Martin Lehký) a hráč na klávesy Ondřej Fencl, s nímž ovšem Merta už několik let koncertuje. Přitom posun od akustické basy a klavíru k elektrickým nástrojům a posílení role elektrické kytary není pro celkové vyznění alba až tak důležité. Na rozdíl například od prvoplánově rockové Dobré úrody zůstává na Imageně na prvním místě Merta jako písničkář, jako hlasatel poselství platných i po několika desetiletích.

Ano, jak je u Mertových „nových“ alb obvyklé, i Imagena přináší materiál léty prověřený a zčásti vyzkoušený v jiných verzích na už vydaných nosičích. Písničkář se tentokrát při výběru rozmáchl od druhé poloviny 60. let („obyčejná donovanovka“ Tvoje vlasy ne) až po reflexi první porevoluční cesty do Izraele Růže z Jericha. Střídá témata „lehčí“ (Kus dřeva v ruce – „písničky ožívají, když duše sní,“ píše autor v bookletu) s náměty existenciálními, vhodnými i na román (Svatá válka – „Všechny preventivní hrůzy jsou k ničemu, dokud se neuskuteční. A pak jsou příliš slabé na to, aby je někdo vnímal jako protest“). Přitom to všechno drží pohromadě, zčásti díky Mertovu projevu, který svým vnitřním klidem jde často jakoby proti textu, zčásti díky kapele, která uměřeně podtrhuje, co je třeba zvýraznit. Souhra je přitom dokonalá – kde například hrozí ze zpěvákovy strany jistá monotónnost, přispěchá „na pomoc“ Jan Štolba s dobře cílenými saxofonovými vyhrávkami (viz závěr písně Naviják).

Ale zpět k výběru písní. Přestože jde ve všech případech o skladby starší dvaceti let, velká část z nich dosud oficiálně nevyšla. Nejvíce, čtyřmi písněmi, se novinka překrývá s titulem Mít míň je víc (1999), který shrnoval nahrávky z 80. let v duu s Václavem Veselým. Na Imageně písně pochopitelně dostaly nové kabátky, stejně jako všechny ostatní zařazené.

Imagena není album tak tematicky sevřené jako předešlé Domilováno. Dokážu si však představit, že každou z dvanácti zařazených písní bude někdo považovat za tu nejsilnější. I tam, kde mezi řádky i v řádcích samotných prosvítají reálie spjaté s minulým režimem (Dlažební kámen z roku 1987; Muž v khaki baloňáku z roku 1986, aktualizovaný v roce 1993), jde ve skutečnosti o verše obecně platné. A Svatá válka nebo Růže z Jericha jsou písně mrazivě aktuální, jakoby současné glosy situace na Blízkém východě i jinde ve světě. Merta na albu se představuje jako „nesmrtelný a absolutně věrný“ univerzální voják („Prohrál jsem Waterloo, byl jsem u Wounded Knee a půjdu zas a všude tam, kam mě lajtnanti postaví – srovnejte s dávnou Donovanovou písní Universal Soldier), ale především jako člověk, který si klade existenciální otázky. „Zrození na míru rakví ptáme se svědomí – má smysl dál žít na dluh?“ ptá se naprosto aktuálně v těsně předrevoluční (!) písni Olivovníky. A ve skladbě Ve chvíli smrti, plné biblických obrazů, odhaluje křehkost svou i nás všech: „Ve chvíli smrti budou i naši blízcí jinde. Vzpomenou si na nás, až naše slabá chvíle přijde?“ Motiv posledního zúčtování se pak objeví i v závěrečné, zdánlivě bezkonfliktní milostné písničce Tvoje vlasy ne: „Bůh mi nastaví nohu na cestě k nebi, mírnými pohledy mi podá chléb a sůl a plachetnice z dětství a padající noc, nedělní nevěsty a procházku v parku. Ale tvoje světlé vlasy mi dal jenom jednou a víckrát ne.“ Žebříček hodnot je subjektivní disciplína. A myšlenka na světlé vlasy nebo na doutnající polínko v rukou dcery může být někdy silnější než burcující verše o dýmajícím Damašku. Podaří-li se však obojí uměřeně propojit, může vzniknout silný obraz lidského života. Vladimíru Mertovi a jeho doprovodné kapele se to opět povedlo. Dokonce mám s odstupem pocit, že Imagena je ze všech jeho nových studiových alb nejsilnější. A vůbec nevadí, že trvá I proto se budu těšit na pokračování.

Vydavatel: Galén
Rok vydání: 2014
Žánr: folkrock
Celkový čas: 70:22