Merta & Hrubý: Včerejší vydání (recenze 2CD)

Merta & Hrubý: Včerejší vydání (recenze 2CD)
4. února 2012 Blues, Recenze, Folk Autor: Milan Tesař

Jako první díl plánované edice mapující koncertní setkávání Vladimíra Merty s jeho kolegy vyšlo dvojalbum Včerejší vydání. Obsahuje záznam dvou společných koncertů písničkáře Merty a houslisty Jana Hrubého – jednoho z roku 1976 a druhého z roku 2010.

Kdybych měl mezi českými písničkáři najít – byť vzdálenou – paralelu k Bobu Dylanovi, bez váhání ukážu na Vladimíra Mertu. Nejen pro jeho klikaté cesty mezi folkem, bigbítem a lidovou hudbou, nejen pro jeho široký umělecký záběr, nejen pro rozvolněné poetické texty. Podobně jako jeho o pět let starší a o mnoho slavnější kolega je Merta živel, který na koncertě zřídkakdy zahraje tutéž píseň stejně. Přiznává-li tedy vydavatel Lubomír Houdek, že inspirací pro novou řadu Mertových nahrávek byly Dylanovy The Bootleg Series, nepřekvapí nás tím. Rozdíl je však v tom, že v Mertově edici, pracovně nazvané Šumák, má jít o písničkářova setkání s dalšími kolegy. S těmi, kteří se po Mertově boku objevují na pódiu pravidelně, nebo naopak zcela nahodile.

Jako první přišel na řadu Mertův dlouholetý souputník z „Čuďáku“, spoluhráč z dávné Dobré úrody a také jeden z hostů na studiovém albu Ponorná řeka. Dvojalbum Včerejší vydání je postaveno na kontrastu kdysi a teď. První disk obsahuje nahrávku společného Mertova a Hrubého koncertu ze Zlína z poloviny 70. let, na druhém CD uslyšíte záznam z roku 2010 z Dobřichovic u Prahy. V obou případech tvoří základ Mertovy autorské skladby, doplněné pro zpestření lidovými písněmi (Pavelenko, Pavle, resp. Kopala studienku).

Zařazené písně samozřejmě ve většině případů známe ze starších Mertových nahrávek: z prastaré pařížské desky Ballades de Prague (Dlouho se mi zdá), z nahrávek ze 70. let vydaných jako Ametysty (Koumbiana), z alba P. S. (Mezi dvěma dopisy), z koncertních nahrávek z Malostranské besedy z roku 1988 (Meziměsto), ze spolupráce s Janou Lewitovou (Kopala studienku), z alba renesančních písní Ve tmě mne zanechte (Zelené rukávy s Mertovým českým textem) nebo z nejnovější studiové desky Ponorná řeka (Bye bye, miss Blanche, Intuice ženy). Skladby jsou to většinou nadčasové nebo tak staré, že je dnes vnímáme jako klasiku. Jedinou výjimkou je porevoluční Má zlatá akcie, která zastarala víc než poetické písně z 60. a 70. let. Hádám, že větě „Nenech se uvláčet špinavejma prackama ostatních DIKů“ dnes už leckdo nebude rozumět a slova „Ale pro jistotu budu volit toho Klause“ také vyvolávají jiné konotace než před lety.

Oproti Mertovým studiovým nebo sólovým koncertním verzím doznaly písně samozřejmě podstatných změn. Hrubého housle jako výrazný melodický nástroj Mertovi dovolí, aby se chvílemi soustředil více na zpěv, podruhé aby se nechal unést kytarou a na pár minut zapomněl, že píseň má mít další sloku. Většina skladeb na dvojalbu tak stopáží přesahuje původní verze a nejdelší Začouzené sklíčko atakuje hranici jedenácti minut. I když předpokládám, že na obou koncertech se improvizovalo, souhra obou přátel („Honza, kamarád!“ jmenuje spoluhráče Merta po jedné písni) vypadá téměř jako domluvená. Hrubý jednou píseň melodicky otevírá (Dlouho se mi zdá), podruhé ji zemitě jakoby „kazí“ (Pavelenko, Pavle), potřetí spolu s pěknou Mertovou kytarou zachraňuje výpadky ve zpěvu (Sjezd upírů). Obě části dvojalba se od sebe liší méně, než by člověk – vzhledem k odstupu více než třiceti let – čekal. Snad jen o co Mertův hlas zestárl a ztratil na jistotě ve vyšších polohách, o to důvěryhodnější se zdá ve vážných epických pasážích. Posun je samozřejmě v celkové technické kvalitě (ovšem i stará nahrávka zní velmi slušně) a také ve zvuku Hrubého nástroje. Elektrické housle v novější nahrávce místy silně evokují Honzova sólová instrumentální alba z přelomu tisíciletí.

Včerejší vydání není samozřejmě pouze exhibicí houslí a kytary. Místy Hrubý zcela ustupuje do pozadí (Kolumbiana) a důležitou roli samozřejmě hraje i Mertova harmonika. Téměř všechny písně – s výjimkou legrácky Pavelenko, Pavle – stojí samozřejmě do značné míry na textech. Není úkolem tohoto krátkého článku upozorňovat na textové odchylky, jako je například prohození dvou slok v Ponorné řece. Spíše mě při soustředění na celek zaujalo, v kolika skladbách na druhém CD je přítomna krev: explicitně v písních Má zlatá akcie („Upsal jsem se krví démonu blahobytu“) a Sjezd upírů („Luiso, Luiso, proč mi piješ krev?“) a skrytě minimálně v dalších dvou: „Na tvém těle stopy mého násilí“ (Podobojí); „Vězeň a trýznitel, oběť a kat se nakonec shodli“ (Ponorná řeka). Navzdory tomuto až hororovému objevu však cítím, že si pánové společné hraní užívali stejně dobře v 70. letech jako dnes. A právě tato radost, ve spojení s opravdu silnými Mertovými výpověďmi (Ponornou řeku považuji za jeden z jeho nejlepších textů), hravě vyváží všechny nedokonalosti v intonaci nebo momenty, kdy při společné improvizaci na pár vteřin spadl řemen…

Rok vydání: 2011
Vydavatel: Galén
Žánr: folk
Celkový čas: 57:15 & 65:42

(Článek vznikl pro časopis Crossroads)