Vladimír Merta: Domilováno (recenze CD)

Rozevlátý pěvecký styl „českého Dylana“ Vladimíra Merty člověk pozná po prvním taktu. A je jedno, jestli jde o sólové vystoupení nebo desku s rockovou kapelou. V péči doktora Galéna, tedy nakladatelství především lékařské literatury, se Mertovi výtečně daří. Zatímco dříve fanoušci na jeho sólové desky čekali spíše desetiletí než léta, nyní, pouhý rok po desce Nikdo v zemi nikoho s obnovenou kapelou Dobrá úroda a dva roky po Ponorné řece se skupinou ETC…, vydal sólovou novinku Domilováno. Tedy sólovou… Aranže jsou sice o něco jemnější než na obou minulých albech, nicméně i zde autora doprovází kapela – kytarista Josef Štěpánek, pianista Vladimír Strnad, saxofonista Jan Štolba a kontrabasista Martin Lehký.

O tom, že chystá autorskou desku na téma „láska a válka“, hovořil Vladimír Merta opakovaně několik let. Původní koncept se postupně proměňoval, až je výsledkem „víceméně náhodná směs textů, které si našly svůj obrys v hudebníkově slábnoucí paměti“. Na textech stojí album především. „Nenapíšeme už víc, všechno bylo napsáno,“ prohodí ledabyle v úvodu první skladby (Domilováno) písničkář, kterému současně s touto deskou vyšla tisícistránková kniha textů Mimo čas. Je pravda, že ve svých písních těží především z toho, co už napsali jiní před ním – z bible, z čítanek, nebo z „knihy“ domácích a světových dějin, jak o tom ostatně zpívá opět v úvodní písni: „Roztrhané mundúry po dobývání Bastily. Šrámy na tváři české kultury, tak nás v ráji do čítanek chytili, zachytili, tintili vantili.“ Nonsens na konci uvedeného citátu je pro jinak velmi vážné album charakteristický. Jako by Merta byl válečného poselství a bolestí dnešního světa tak plný, že je potřebuje shodit – nesmyslnými slůvky nebo formálním rozvolněním, kterému se kapela chtě nechtě musí přizpůsobit.

Tvorba, kterou Merta na svém novém albu předkládá, je bolestě surreálná. Jako na Boschových obrazech se v jeho verších „dušičky na rožních očistce otáčejí“ (Nebe, peklo, ráj), jinde však naprosto naturalisticky „bezejmenný kluk v zákopu hnije“, zatímco „politik se nudí v parlamentu“ (poetika jako vypůjčená od kolegy-písničkáře Třešňáka). Pokud v písni Pohřbený zaživa, z níž pochází předchozí citát, básník zpívá o Makedonii, je to pouze zástupný termín. Řeč je o kterékoli zemi na světě, ve které „výbuchy šrapnelů z dálky duní jako varhany“ a „místo svíčky na oltáři hoří naše domovy“.

Sakrální tematika mimochodem prochází celým albem a je zde minimálně stejně důležitá jako válečné hrůzy a záblesky přetrvávající lásky. Zatímco ve šramlovité písni Hříchy pýchy se zpívá skutečně především o hříších – a autor eklekticky smíchá odpustky a oltář s kasičkou, křížek na řetízku, znesvěcení neděle a Madonu v posteli (se slovy „Moc decibelů“ coby odkazem na svůj dřívější hit) –, v Soukolí doby pracuje s biblickým podobenstvím o zrnu a koukolu a v Daleko, blízko „jde muž s křížem na zádech“ a „pastýř nás nezavolá“.

Mertovy mnohovrstevnaté texty nejlépe vyniknout v okamžicích, kdy z rozvolněného autorova projevu zasvítí náznak silné melodie. V písni Na křídlech touhy pak vůbec nevadí, že se zde opakují některá témata z jiných skladeb (mešní svíce, pár mincí). Celek s dobře zvoleným doprovodem patří k vrcholům desky. Hra s podobnými motivy napříč albem je mimochodem zajímavá. Zatímco „andělé na křídlech touhy roznášejí pokání“, v následující ukolébavce Utíkej, králíčku (srovnejte s Krylovou Ruka je most) – „zítra se probudíš s andílky v ráji“. A čítanka, do níž se mají dostat králíčkovi vrazi, je možná ta, o které se zpívalo v titulní skladbě.

Kapela hraje na Domilováno jinou roli než na předchozích dvou Mertových deskách. Album jako celek je sevřenější, koncepčnější a stojí v první řadě na textech. Spoluhráči, tak jak to výborní muzikanti dokážou, rytmickými figurami dotvářejí atmosféru, tklivě podtrhují obsah, zdůrazňují poselství. Celek vlastně připomíná nejnovější studiové desky Boba Dylana – i ty se prezentují jako sólové, i na nich jde o texty v první řadě, i tam sólista zpívá rozvolněně a netrápí se počtem slabik. Ale bez dobře zaranžovaného a zahraného doprovodu by posluchačský zážitek byl poloviční. Zde ve mne s opakovaným poslechem roste přesvědčení, že se spojení Mertova autorského a interpretačního rukopisu s novými spoluhráči velmi povedlo.

Vydavatel: Galén
Rok vydání: 2013
Žánr: folk
Celkový čas: 64:27

www.vladimirmerta.cz