Mertovy Ballades de Prague vyšly poprvé v Česku

První české vydání alba se co možná nejvíce snaží zprostředkovat autentický kontext, ve kterém vznikla nahrávka původní, tedy na jednu stranu spontánní, na druhou stranu chaotickou dobu Paříže revolučního roku 1968. Producent nového vydání alba Lubomír Houdek k tomu dodává: „Album jsme se rozhodli záměrně nedoplňovat žádnými bonusy. Pošetka, v níž je CD vloženo, je replikou původního obalu francouzského vydání, a to i s tiskovými chybami.“ K tomu, proč tak legendární deska vychází v Čechách poprvé až dnes, pak říká: „Návrhy Jiřího Černého na konci 60. let Pařížské balady převzít a vydat je i u nás ztroskotaly na ustrašenosti tehdejších úředníků. Hlavním argumentem pro odmítnutí však byla Vladimírova „volnost“ v zacházení s texty lidových písní. Po revoluci pak vydání alba zdržela především zdlouhavá práce na pátrání po původním masteru a vyjednávání s nástupnickými firmami zkrachovalé společnosti Disque Vogue, která původně album v lednu 1969 v Paříži vydala.“ Houdek pokračuje: „Nakonec jsme zjistili, že originál magnetofonového pásu se nedochoval, proto jsme použili autorův přepis dlouhohrající desky s dobovým zvukem.“

Podzim 1968 trávil Vladimír Merta na studijním pobytu v Paříži, kam se předtím dostal jako do vysněného města v rámci několika „budovatelských“ táborů. Okolnosti vzniku alba – jehož několik výlisků Merta z Paříže odeslal do Prahy a další kusy si z Francie přivezli zpěvákovi příznivci, a jehož pak u nás kolovalo několik „podomácku“ vyrobených verzí – pak popisuje písničkář následovně: „Začínala zima, šoural jsem se po Paříži pomalým krokem bezdomovců a potkal Jeňýka Pacáka. Pískal si na flétničku a vzal mě s sebou do sídla společnosti Vogue. – Nějaká holka nám vyjednala pracovní večeři. Ztratíš se v davu, nažerem se, pojď se mnou, zahrajem si na flétny… Z večeře sešlo, z desky Olympicu taky. – Máte exkluzivní smlouvu se Supraphonem, tím to končí. – A kdo je ten tulák vzadu, ptal se ředitel. – Ále, ten si jen tak brnká. – Ředitel zazvonil, cikánek přinesl naladěnou kytaru, já zahrál Mikulecké pole. – Máš exkluzivní smlouvu? zeptal se mě. – Ne. – Fajn, natočíme ípíčko. – Rozešli jsme se, čtrnáct dní nikdo nevolal. Pak že mám být druhý den v devět ve studiu. Za dva dny jsme byli hotoví. Začal jsem se balit. Ředitel: – Co je? Natočíme rovnou LP!“ A příběh uzavírá: „Jakmile moje deska vyšla, chodil jsem po velkých obchodech a ptal se, co je nového. Všude mi cpali Cohena. – A něco z nějaké jiné země nemáte? – Ne. – Byl jsem jak opařený. Nakonec jsem se našel zastrčený v koutku – vedle české dechovky!“ Celé vyprávění o téměř náhodném vzniku legendární desky, i to, zda a kolik za ni dostal peněz, je možné si přečíst v bookletu nového vydání.

(Podle oficiální tiskové zprávy)