Ibrahim Maalouf: Sebedůvěra je určující

Rozhovor s trumpetistou Ibrahimem Maaloufem

Svou kariéru trumpetisty jste zahájil velmi mladý. Už ve věku devíti let jste objel Evropu se svým otcem. Co vám tato zkušenost dala?

Byla to určitě ta nejdůležitější zkušenost mého života, protože trvala několik let. A tato léta mě poznamenala navždycky. Vystupovat v tak raném věku tak často, to člověka ovlivní v každém případě. Otec mi po celé ty roky dodával odvahu, učil mě věřit si v tom, co dělám. Sebedůvěra, v jakémkoli prostředí, je totiž určující pro naše budoucí rozhodnutí. Mne osobně tato zkušenost ovlivnila v tom, že jsem se v 17 letech velice rychle rozhodl, že se stanu muzikantem.

Ve své tvorbě propojujete jazz s blízkovýchodní hudbou. Co podle vás mají tyto žánry společné a čím se naopak odlišují?

Jazz a arabská hudba pro mne mají stejný zdroj, a to je Afrika. Odtud to všechno pochází a rozvinulo se během století do různých podob. Myslím, že ve skutečnosti je to tatáž hudba, jen interpretovaná různými způsoby. V jazzu budete hledat swing a virtuozitu v rychlém hraní. V arabské hudbě budete hledat vyjádření nostalgie. Ale v obojím najdeme společný smutek, blues. Čtvrttón, který z blues přešel přirozeně do jazzu, ale který ještě předtím existoval v genech africké hudby. Nejsem muzikolog, ale tyto společné rysy mě velmi inspirují. Veškerá má hudba je založena na těchto mnoha společných bodech, které existují mezi africkou hudbou, jazzem, ale také klasickou hudbou, hiphopem, popem, rockem, elektronickou hudbou…

Studoval jste i evropskou klasickou hudbu. Kteří jsou vaši oblíbení skladatelé a proč?

Mám hrozně rád Johanna Sebastiana Bacha. Z mnoha věcí, které v jeho době působily dezorganizovaně, úspěšně vytvořil aktuální syntézu. Každý jazzový hudební, který poslouchá Bacha, vám řekne, že právě on byl tím největším jazzmanem všech dob. Jinak mám hodně rád romantickou a moderní symfonickou hudbu – od Rachmaninova a Prokofjeva až po Mahlera nebo Brucknera. Síla jejich děl mě dojímá.

Na své nejnovější album jste zařadil kompozici s názvem Beirut. Sám jste toto město opustil během občanské války s rodiči jako velmi malý. Co pro vás Libanon a Bejrút znamenají?

Bejrút a Libanon jsou součástí mé identity. Trávím tam tolik času, kolik mohu a velice se svou rodnou zemí inspiruji. Mám slabost pro svou rodinu, která žije v Libanonu, a snažím se s ní udržovat kontakt, co to jenom jde. Ale zároveň je to země, z které mám strach. Pořád mám pocit, že část tamní populace stále nemá plnohodnotná politická práva, a to není správné. Měli bychom být případem soužití a přijetí druhým pro celý svět. Nestačí pouze „tolerance“. Tolerance nám dovedla k tomu, že spolu žijeme, aniž bychom se akceptovali. Musíme nastolit další etapu.

Na vašem nejnovějším albu Diagnostic vystupuje mnoho hudebníků. Jak řešíte koncerty? S kým vystupujete a s kým přijedete do Ostravy?

Má alba a mé koncerty se od sebe velmi liší. V hudebním hledání jsou sice styčné prvky, ale styl je opravdu úplně jiný. Na pódiu je nás šest: bubeník, baskytarista, kytarista, hráč na klávesy, další trumpetista, který současně hraje na flétnu, a já. Skladby jsou téměř všechny nové a na albu je ještě nenajdete. S výjimkou té nejdůležitější, Beirut.

(Celý rozhovor vyjde v časopisu Harmonie)