Les Frères Smith: Herci, ne diváci

Rozhovor se saxofonistou Fabem Smithem

Jak jste se dostal ke kapele Les Frères Smith?

Chodil jsem na konzervatoř, kde jsem studoval klasickou hudbu. Hrál jsem na příčnou flétnu. Pocházím z předměstě Paříže, stejně jako většina mých spoluhráčů, a to je místo, kde spolu žijí lidé různé barvy pleti a různých kultur. Já se považuji za světoobčana, kterého vždy přitahovala spíše moderní hudba než hudba klasická, i když tu uznávám jako skvělý základ. Sám jsem se ale chtěl věnovat improvizované hudbě, začal jsem hrát na saxofon a v téže době jsem se potkal se svými dnešními spoluhráči. Tenkrát jsme si řekli, že zkusíme založit kapelu. No a uplynulo dvacet let a my jsme pořád tady.

Všichni v kapele používáte příjmení Smith. Proč?

Důvod je jednoduchý. Všichni, kdo jsme kapelu zakládali, jsme byli milovníci vinylových desek. A všimli jsme si, že prakticky na každé desce, která se nám líbila, účinkoval nějaký Smith – ať už to bylo jazzové vydavatelství Blue Note, nějaká salsa nebo deska s africkou hudbou. Tak jsme objevili podstatu „smithovství“, tedy skutečnost „být Smithem“. Má to označovat univerzální lidskou bytost. Jak už jsem říkal, vyrůstali jsme v místech, kde neexistovala diskriminace, kde jsme žili všichni spolu. Pokud si tedy všichni říkáme Smith, chceme tím říct, že mezi sebou nerozlišujeme a že jsme všichni lidské bytosti. Jsme všichni bratři… a sestry, protože máme mezi sebou také jednu sestru. Žijeme ve světě plném individualismu a tímto konceptem chceme vyjádřit, že v jednotě můžeme něco dosáhnout. Je to umělecký záměr, ale zároveň je to jedno obrovské lidské dobrodružství. Jsme tedy opravdu přátelé. A víc než přátelé, jsme opravdu bratři a sestry.

Jakým způsobem tvoříte?

Tvorba je u nás vždy kolektivní záležitost. Vyměňujeme si nápady, ale máme demokracii. Společně tvoříme aranžmá a domlouvám se na to, kterým směrem se bude píseň ubírat. Do výsledku tedy každý z nás investuje něco ze svého umění. Vytváříme tak hudbu, která se osobně týká každého z nás. Nikdo není jen diváky, všichni jsme vtaženi do děje. Naše nejnovější album se jmenuje Mutation, Změna nebo Evoluce. Chceme tím říct, že i když se v našem životě dějí velké změny, musíme být u toho, být jejich součástí. Musíme být herci a ne jen diváci.

Odráží se toto téma i ve vašich textech?

15:45 Swala Emati Smith se tomuto tématu věnuje v hodně osobní rovině. V písni Sitting In The Dark hovoří o osobní proměně od individualismu k momentu, kdy podáme druhému člověku ruku, abychom budovali mosty, které nás navzájem propojí. Tak vytvoříme jednu velkou vesnici. Prosper má ve svých textech podobná témata, ale spíše z pozice vnějšího pozorovatele. Přináší příběhy o velkých postavách panafrikanismu a o jejich snaze změnit jak životy v jejich zemích, tak život na celém světě. Náš svět je dnes založen na kapitalismu, na síle peněz. My se snažíme zdůraznit člověka a postavit jej do centra dění. Člověk není jen číslo, lidé jsou primární hodnota.

V kapele je vás jedenáct. Jak náročné je s takovou sestavou natáčet alba?

Je to dobrodružství. Když je nás v kapele jedenáct, musíme najít místo, kam se všichni vejdeme. Náš cíl je nahrávat pokud možno živě. Snažíme se o co nejpřirozenější zvuk. Našli jsme na předměstí Paříže jedno studio, které se zaměřuje především na reggae a které pracuje hodně tradičním způsobem. Místní mistři zvuku nám tam vytvořili naprosto skvělé podmínky a přistupovali k nám s obrovskou profesionalitou. Nahrávku jsme pak poslali ke smíchání na jih Francie jednomu příteli, který je skutečný mág africké hudby. Celou svou kariéru si postavil na míchání hudby konžských, etiopských a dalších afrických umělců. Díky spolupráci s ním jsme mohli album dokončit.