Beskydská odysea Mariana Friedla

Po úspěšné Antologii moravské lidové hudby začalo vydavatelství Indies Scope vydávat novou edici folklorních nahrávek Malovaná truhla. Jako jeden z prvních titulů v jejím rámci vyšlo album Beskydská odysea, které připravil Marian Friedl se svými přáteli. Friedl se hudbou z Beskyd a předevší tamními lidovými nástroji zabývá už čtvrt století. Na albu Beskydská odysea chtěl ukázat možností tradičních nástrojů z této části Karpat a zaznamenat písně spojené s důležitými místy a událostmi. Na albu uslyšíte různé trouby, rohy, píšťaly, koncovky, gajdy, okaríny, cimbály, housle a další nástroje.

Rozhovor s Marianem Friedlem

Mariane, vedle toho, že se zabýváš lidovou hudbou Beskyd, jsi také špičkovým jazzovým kontrabasistou. Cesta k jazzu ve tvém případě vedla od klasiky a od studia na konzervatoři?

Ne, spíše od folkloru. Jako malý jsem hodně hrával se svým dědou, který žil v jednom z typických úzkých údolí v Těšínských Beskydech. Bral mě od malička mezi vesnické muzikanty, s nimiž hrával na klarinet a saxofon různé šlágry z jejich mládí. Nádherné na tom bylo, že mi ti starší pánové naprosto důvěřovali. Neříkali mi, co mám hrát, jednoduše věřili, že se nějak chytím. A mě bavilo, že jsem mohl improvizovat, ačkoli jsem tehdy samozřejmě nevěděl, co to je. A totéž mě pak fascinovalo i ve světě cimbálových muzik. Když jsem později objevil jazz, ohromil mě ten obrovský podíl svobody, která je ovšem současně vykoupena mnoha léty dřiny, kdy se ti muzikanti učí mluvit specifickým jazykem, díky němuž mohou nakonec mluvit sami za sebe. Tohle v jiné hudbě v evropském prostoru stěží najdeme.

Ty se dnes dokážeš naprosto přirozeně pohybovat ve folklorním i v jazzovém prostředí, na Univerzitě Karlově jsi vystudoval etnologii, postgraduálně muzikologii, ale známe tě také jako člověka, který si sám vyrábí tradiční dechové hudební nástroje. Jak tato rukodělná schopnost zapadá do mozaiky aktivního muzikanta a vědce v jedné osobě?

Čím víc jsem se zabýval muzikou jako celkem, tím více mi vadily hranice folklorního žánru. Více mě začala zajímat klasická hudba a potom jazz a se světem folkloru jsem se úplně rozešel. A přesto jsem pořád inklinoval ke zvukům, které souvisejí s prostředím, z nějž pocházím. Prošel jsem si ty hory od severu k jihu a pořád jsem tam něco slyšel, byla to silná emocionální záležitost, která se špatně popisuje. Hledal jsem, jak tento svůj vztah k tomu prostředí vyjádřit a objevil jsem místní tradiční hudební nástroje. Ty totiž vyrostly z toho prostředí a mě mrzelo, že už se dnes na ně nehraje. Jdete třeba po horách, vidíte informační tabuli, na které se píše o pastýřích a o hraní na píšťaly. V galerii vidíte pastýře s píšťalami, o hře na píšťalách se zpívá i vypráví. Když jsem se ale o tuto část lokální kultury začal zajímat více, reálné nástroje jsem nenacházel, původní výrobci i hráči byli mrtví. A já jsem si nemohl pomoct, uhlazený zvuk cimbálových muzik hrajících komplikované aranže klasickou technikou a na nástrojích za desetitisíce mi prostě nerezonovaly s tím prostředím. Chtěl jsem se dostat pod tento naleštěný povrch.

V roce 2016 tě oslovil tvůj dlouholetý kamarád Jiří Slavík s nabídkou spolupráce na svém zásadním projektu Mateřština. Sledoval jsi v té době jeho aktivity?

Ano, v té době jsme byli v úzkém kontaktu. Jirka se po dlouhém pobytu v zahraničí vrátil do Česka, vídali jsme se, já jsem znal jeho desky. Také jsem se například zúčastnil takového soukromého festiválku, který uspořádal ve Francii na farmě rodičů své ženy. Pozval tam kamarády-muzikanty z celého světa včetně svých spoluhráčů z dětství. Já jsem mu zase nabídl účinkování v tehdy se rozbíhajícím cyklu Moravskoslezské jazzové koncerty v Českém rozhlase Ostrava, kde vystoupil se svým kontrabasovým recitálem. Kolem roku 2015 vznikla pak z jeho iniciativy kapela Slavík ovci, do níž přizval kromě mě ještě houslistu Jiřího Pospěcha. A možná byl právě tento projekt nějakým předobrazem budoucí Mateřštiny.

Tradiční nástroje využíváš ve skupině RukyNaDudy, která se společně s triem Jitky Šuranské (ve kterém také hraješ), s Ženským sborem z Kudlovic a se Sdružením nezávislých jazzmanů podílela na projektu Beránci a vlci. To je vlastně tvoje velké dílo, na kterém ukazuješ cestu „z kořenů k world music“. Kdybys Beránky postavil vedle Mateřštiny Jiřího Slavíka, v čem jsou tato díla jiná, pokud jde o přístup k folkloru?

Beránci a vlci jsou moje osobní vize moravské world music, což se o Mateřštině nedá říct vůbec. Mateřština není žádná world music, je to prostě osobitý hudební svět Jiřího Slavíka, který se snažil posunout hranice folkloru. Folklorní kapely moc nevědí, kam dál. Nejdřív tu byli staří muzikanti bez hlubších hudebních znalostí. Po nich přišli mladí, kteří se již mohli zdokonalovat ve hře i teorii a dnes je normální, že v cimbálovkách hrají vysoce erudovaní muzikanti. Cimbálovku chápou jako komorní orchestr, používají postupy pozdního romantismu, ale co dál? Můžeme začít hrát rychleji než ti před námi, aranže mohou být ještě složitější, ale to je asi tak všechno. A teď přišel Jura a ukázal, že přece můžeme vytvořit vyšší vrstvu jazyka. Můžeme odkazovat k tomu původnímu, ale začít říkat nové věci. V tom je pro mne zásadní rozdíl mezi Beránky a Mateřštinou. U něj je to posunutí žánru a já jen vytahuji nějaké prvky z mých hudebních zkušeností a vytvářím si další verzi moravské world music. Kapel, které dělají u nás něco takového, je spousta. U mne je možná zajímavé to, že jsem do projektu zapojil například právě kapelu RukyNaDudy, která je zaměřená na staré nástroje, na které u nás nikdo moc neumí hrát. Ve své podstatě nikde na světě druhou podobnou kapelu nenajdeme.

Jiří Slavík si svou Mateřštinu nahrál v podstatě sám a jako druhého hráče si na album pozval jen tebe. Předpokládám, že u vás dvou byla vzájemná adaptabilita a možnost improvizace na vysoké úrovni? I když – byl na Mateřštině vůbec pro nějakou improvizaci prostor?

U Mateřštiny je vidět, jak to má Jirka všechno promyšlené do detailů. Ploch, kde se improvizuje, je velmi málo. A k té první části otázky: dostat se na úroveň Jiřího Slavíka, který je enormně nadaný, je nadlidský úkol! Já říkávám svým studentům, že nadání se dá měřit časem, nadaný člověk se učí rychle, méně nadaný pomaleji. Já bych se na Jirkovu úroveň třeba dostal, ale potřeboval bych k tomu možná dva životy. Není to tedy tak, že bychom byli na stejné muzikantské úrovni. On mě na tom albu chtěl myslím proto, že hraju a zpívám způsobem, který je typický právě jen pro severozápadní Karpaty. Potřebuje mě pro silný otisk toho místa a je výhodou, že mám jazzový základ. Když tam jsou plochy, kde je potřeba improvizovat, může se na to spolehnout. Ale už jsme několikrát narazili na to, že jeho představy jsou ještě mnohem dál, než to, co zvládnu.

(Jedná se o výběr z rozhovoru, který s Jiřím Slavíkem vznikl pro Jazzman, magazín festivalu JAZZFESTBRNO v roce 2018.)