Jean-Christophe Cholet: Dvě tria znamenají dvojí hudbu

Rozhovor s francouzským pianistou a skladatele Jeanem-Christophem Choletem

V Brně jste vystoupil s rozsáhlou skladbou Martinova cesta. Jak vznikla?

Celá Evropa slavila výročí svatého Martina a oslavovalo se samozřejmě i ve městě Tours, kde Martin pobýval na sklonku svého života. My jsme dostali nápad, že vytvoříme dílo, které se jej bude týkat a upozorní na některé konkrétní epizody z jeho života. Vybrali jsme některé události, které se vázaly k zemím, jimiž svatý Martin prošel. S tím ostatně souvisí naše aktuální turné. Vystoupili jsme s tímto programem pochopitelně u nás v Tours, dále jsme hráli v Německu ve Wormsu, pojedeme do italského města Pescharia del Garda a nakonec do Švýcarska. Skladbu Martinova cesta jsem složil společně s Guillaumem de Chassym, francouzským pianistou, se kterým často spolupracuji. On je jednak autorem libreta, které je z větší části v latině, a pak složil většinu melodií. Já jsem měl na starosti orchestraci, harmonizaci, aranžmá a vše ostatní. Interpretace se ujaly dva pěvecké sbory z hudební školy v Tours – dětský sbor a sbor mladých, které jsou oba prakticky na profesionální úrovni. Oba sbory zpívají dohromady, v některých pasážích pracujeme až se sedmi hlasy, což je pro děti docela náročné. Ale výsledek vůbec není špatný. Hodně jsme cvičili.

Je pro vás jako skladatele jiné psát pro takto rozsáhlé těleso se dvěma sbory a pro vlastní jazzovou kapelu?

Komponování je moje druhá profese. Jsem samozřejmě jazzový klavírista, ale kromě toho hodně skládám, a to i na objednávku – pro symfonické orchestry, pro sbory včetně těch nejlepších ve Francii a teď například spolupracuji s rozhlasovým sborem z Hamburku. Hodně také píšu pro francouzské dechové orchestry. Přitom nerozlišuji mezi jazzem a jinými žánry. Jako mladý jsem studoval klasickou hudbu, ale velmi mě zajímá také lidová hudba z celého světa včetně například hudby slovanské. Ostatně v roce 2006 mi vyšlo CD s názvem Slavonic Tone, na kterém spolupracuji s jedenácti hudebníky. Před třemi lety jsem natočil album s hudbou severní Afriky – s hudebníky z Tuniska, s marockou zpěvačkou a alžírským bubeníkem. Velmi mě tedy zajímá jak hudba evropská, tak mimoevropská. Spolupracoval jsem například s hudebníky z vnitrozemí Číny, z komunity Miao. Taková setkání pro mne vždy představují výzvu. Ale jakmile dostanu nějaký konkrétní nápad, skládání už jde samo. Jako autor se vždy přizpůsobím situaci.

Vedle většímm ansámblů hrajete v jazzovém triu,  což je sice královská disciplína, ale je v ní velmi obtížné přijít s něčím novým. Daří se vám to?

Mám dvě tria. Jedno z nich jste slyšel dnes večer se dvěma hostujícími klarinetisty. To je skupina, která vznikla v roce 2014 a ve které hraje na bicí můj syn. Hodně jsme společně koncertovali například v Číně. Vedle toho mám druhé trio, které funguje už patnáct let a více se věnuje improvizované hudbě. V této sestavě se mnou hrají dva švýcarští hráči – kontrabasista Heiri Känzig a bubeník Marcel Papaux. Od podobných skupin se lišíme především mými skladbami. Nesnažím se napodobit Keitha Jarretta nebo Billa Evanse, přestože tyto hudebníky mám rád a stále je poslouchám. Nechci znít jako oni, tvořím svou vlastní hudbu. Podobně to ostatně dělali i jiní jazzoví hudebníci. Charlie Parker ve své době poslouchal Lestera Younga podobně. Každý z nás se pokouší razit vlastní cestu a pro mne dvě různá tria znamenají dvojí různou hudbu, třebaže v obou hraje stejný pianista. Dnes večer naše skupina hrála spíše doprovodnou roli, ale jinak bych nechtěl působit v sestavě, kde by rytmická sekce pouze doprovázela pianistu. Mám sice rád Oscara Petersona, ale on je právě ten případ – pianista, kterého doprovází rytmická sekce. Měl sice naprosto skvělou rytmickou sekci, ale dnes už jsme dál a současná hudba vyžaduje jinou interakci mezi hráči a nové směry. Mám tedy mnoho vzorů a inspirací, ale zároveň se od nich snažím odpoutat. Líbí se mi například pianista Craig Taborn, dále někteří francouzští hráči nebo Bojan Z, který je srbského původu.

Zmínil jste pianistu Craiga Taborna, který sice také hraje na akustický klavír, ale zároveň má velmi rád elektronickou hudbu a s jejím jazykem pracuje. Máte i vy podobné záměry?

Elektronickou hudbu si rád poslechnu, ale nevěnuji se jí, protože na to nemám čas. Mám tolik různých aktivit a projektů, s kterými hraji… Kromě toho, o čem jsem už mluvil, mám například duo se švýcarským trumpetistou Matthieuem Michelem, pak dvě zmíněná tria, dále kvintet a pak velkou kapelu s druhým pianistou. To je projekt věnovaný hudbě skladatele Francise Poulenca. Jde o sestavu jedenácti hráčů z oblasti jazzu i vážné hudby. Kromě toho spolupracuji ve Francii s lidovými muzikanty. Je to tedy spousta projektů a už k tomu nemohu přidávat elektronickou nebo jinou hudbu.

Když skládáte instrumentální hudbu, vnímáte ji jako hudbu absolutní, nebo za ní skrýváte konkrétní příběhy?

Nevím, jestli je to přímo absolutní hudba, ale řekněme, že vždy hledám inspiraci, která se týká toho konkrétního tématu. Když jsem například pracoval na projektu s Poulencovou hudbou, pečlivě jsem si naposlouchal všechny jeho skladby a pročetl si jeho korespondenci. Když se budu věnovat hudbě inspirované folklorem východní Evropy, budu poslouchat východoevropskou lidovou hudbu, ale i velké skladatele. Když jsem pracoval na projektu, který se týkal britské hudby, poslouchal jsem vše od Purcella po Beatles včetně Brittena nebo irské hudby. Většinou tedy skládám na určité téma, a v takovém případě se snažím do tématu nejprve ponořit. Projdu si jakousi fází inkubace, a teprve potom skládám. S trii je to ovšem jiné, protože s nimi – na rozdíl od mých ostatních projektů – příliš nenahráváme tematická alba. Ale i tak se snažím promýšlet album jako celek, spíše než že bych psal jednu skladbu za druhou. Jednotlivé kompozice se musí svým stylem a charakterem doplňovat. Kdybych například hrál bebop – což nehraji –, určitě bych nenatočil album, na kterém by všechny skladby byly v jednom stylu. Tvořím trochu ve stylu Obrázků z výstavy od Musorgského – tedy skladby v různém stylu tak, aby to pro posluchače bylo tak trochu překvapení.