Cécile McLorin Salvant: Zajímám se o kořeny hudby
Zpěvačka Cécile McLorin Salvant získala cenu Grammy v kategorii vokálního jazzu třikrát během čtyř let, a to za tři po sobě jdoucí alba. Rodačka z Floridy, která má francouzskou matku a otce z Haiti, letos oslaví 30. narozeniny. Dne 1. června vystoupí v Praze v rámci festivalu Pražské jaro a 15. května budeme s touto momentálně nejúspěšnější jazzovou zpěvačkou planety vysílat telefonický rozhovor. Jeho část si už nyní můžete přečíst.
Rozhovor se zpěvačkou Cécile McLorin Salvant
Zajímáte se o kořeny jazzové hudby i o starou hudbu. Kam nejhlouběji do historie se v těchto svých „průzkumech“ dostanete?
Čím dál víc se zajímám o americkou lidovou hudbu, o vaudeville, o americkou populární hudbu 19. století. Zajímá mě tradiční hudba amerických otroků, ale důležité jsou pro mne také kořeny evropské hudby. Začala jsem klasickým zpěvem, zajímaly mě velké árie oper z 19. století a postupně jsem se nořila do minulosti, až jsem se dostala k barokní hudbě, k hudbě 17. a 18. století, k hudbě, která se hrála na francouzském královském dvoře, ke kantátám. Momentálně chodím na hodiny loutny. To všechno podle mě souvisí se základními otázkami, odkud přicházíme, jak jsme se sem dostali, jak všechny tyto informace integrovat do svého umění a jak je potom využít v budoucnosti.
Učila jste se také hrát na klavír. Pomáhá vám to dnes?
Ano, pomáhá mi to především při skládání nových písní. Myslím, že díky tomu, že umím hrát na klavír, mohu lépe rozumět hudebníkům, kteří mě doprovázejí. V opačném případě by spolupráce byla náročnější. Klavír mi otevírá obzory, jsem schopna převést své myšlenky do řeči konkrétních hudebních nástrojů. Nehraji na klavír nijak zvlášť dobře, ale ten základ je důležitý. Na svých albech se obvykle v jedné skladbě sama na klavír doprovázím. Je to vždy ten nejosobnější moment celé nahrávky. Protože nehraji moc dobře, musím se na nástroj soustředit, zpívám méně a také hraji méně, a výsledek je tím pádem velmi vzdušný, čistý.
Nejnovější album The Window jste natočila pouze v duu s klavíristou. Proč?
Spolupracovala jsem s pianistou Sullivanem Fortnerem. Odehráli jsme spolu několik koncertů a já jsem z té spolupráce byla tak nadšená, že jsem s ním chtěla natočit album. Vůbec to nesouviselo s klavírem jako nástrojem ani s hraním v duu obecně, ale důležitý byl on jako konkrétní člověk. Šlo mi o spolupráci mezi námi dvěma.
Na svých albech máte jak miniatury v délce jedné nebo dvou minut, tak skladby velmi dlouhé – na posledním CD je to desetiminutová The Peacock. Podle čeho si píseň řekne, jak má být dlouhá?
Myslím, že to vzniká intuitivně. Konkrétně píseň The Peacocks jsme na album zařadili v koncertní verzi, která je třikrát delší než verze původní. Pro mne je důležité, abych měla v repertoáru na jedné straně velmi krátké skladby, vlastně takové miniatury, a na straně druhé abych někdy mohla skladbu vygradovat a pracovat s ní v delším časovém úseku. Ale upřímně, není to nic, nad čím bych přemýšlela a plánovala to dopředu.
Získala jste už tři ceny Grammy. Která z nich vás překvapila nejvíc?
Na to je opravdu obtížné odpovědět. Nejvíc jsem byla překvapena ze své první nominace, kdy jsem ještě cenu nezískala. Vydala jsem své první album u nějakého vydavatelství a byla jsem nominována společně s Gregorym Porterem. Bylo mi 22 nebo 23 let a byla jsem úplně šokovaná. I když jsem tehdy nevyhrála, bylo to něco, co jsem opravdu, ale opravdu vůbec nečekala. Jasně, i potom, když jsem vyhrála, vždycky to bylo překvapení. Ale ta první nominace, to byl skutečně obrovský šok.