Rozhovor s držitelem Grammy Davidem Evansem na Proglasu

Pocházíte z Bostonu, což není zrovna bluesové město…?

To máte pravdu. Ale měl jsem to štěstí, že jsem mohl na počátku 60. let studovat na dobré škole, na Harvardově universitě v Cambridgi poblíž Bostonu ve státě Massachussetts. V té době byl na vrcholu americký folkový revival a právě Boston a Cambridge patřily k hlavním centrům tohoto nového zájmu o tradiční hudbu. V té době jsem poprvé slyšel Harryho Belafonteho nebo Kingston Trio, ale velmi brzy mě začaly přitahovat i autentičtější záležitosti jako Pete Seeger. Ten zase mluvil o Leadbellym a já jsem chtěl zjistit, kdo to ten Leadbelly je.

Měl jste tehdy možnost poslouchat nahrávky?

Ano, blízko školy jsme měli dobrý obchod s deskami, a tak jsem si mohl Leadbellyho nahrávky pořídit. Také jsem v té době objevil knihu Country Blues od Samuela Charterse, začetl jsem se do ní a odtud už byl jen krůček k tomu, abych si koupil desky s Robertem Johnsonem a s dalšími bluesovými zpěváky. Během pár měsíců jsem se tedy posunul od Kingston Tria k Robertu Johnsonovi. Poslouchal jsem blues a vůbec afroamerickou tradiční hudbu a od toho jsem se potom dostal obecně k tradiční hudbě celého světa.

Předpokládám však, že to nebyly vaše úplně první kontakty s bluesovou hudbou. V 50. letech jste žil krátce na Jihu Spojených států v Dallasu. Tam jste se s blues nesetkal?

Ano, žil jsem v Dallasu, v letech 1954–58. V té době jsem byl příliš mladý na to, abych chodil na koncerty, i když bych si to býval přál. Ale blues jsem skutečně poslouchal v rádiu, i když se tomu tehdy říkalo rokenrol. Fascinovali mě lidé jako Chuck Berry, Bo Diddley nebo Elvis Presley. Toho jsem viděl i v televizi, ale zabírali mu jen horní polovinu těla. Neukazovali, jak se pohybuje. Bylo mi tenkrát asi 12 let a moc dobře si to vybavuji.

Jako vysokoškolák jste se velmi brzy začal s bluesovými muzikanty setkávat nejen prostřednictvím nahrávek, ale i osobně. Které z těchto setkání mělo klíčovou roli pro vaše další směřování?

Tuším, že první zpěvák, kterého jsem měl možnost poznat, byl Son House a druhý byl – o něco méně známý – Babe Stovall z New Orleans. Son House, to byla významná postava blues, byl to rádce Roberta Johnsona a Muddyho Waterse. Výborně hrál na kytaru slide stylem a v jeho zpěvu byla obrovská síla. Jeho hudba byla svým způsobem jednoduchá a přímočará a právě on mě přivedl na některé důležité myšlenky. Sledoval jsem, jak hraje, a snažil jsem se napodobit jeho styl, jeho pohyby. Mimochodem pořád mám v repertoáru některé Housovy skladby.

A Babe Stovall?

Ten tehdy asi týden přespával u mě na kolejích a já jsem se od něj naučil spoustu jeho písní. Stovall vyrostl na farmě v Mississippi a odtud odešel poměrně pozdě, snad v 50 letech, do New Orleans, kde se začal živit na ulici jako hudebník. Dařilo se mu a jeho přátelé ho vozili i na sever, například i do Bostonu, aby tam koncertoval. Takto jsem jej poznal a mohl jsem se od něj naučit mnoho písní jako Candy Man, See See Rider a také řadu gospelů. Od něj jsem se dozvěděl také o Tommym Johnsonovi a dalších velkých bluesmanech z Mississippi. Babe Stovall mě tedy nasměroval a já jsem pak pátral po životních osudech třeba právě Tommyho Johnsona. Ten zemřel už o deset let dřív, ale měl jsem možnost potkat se s jeho bratrem a rekonstruovat jeho život a něco z jeho hudby. Poté jsem se seznámil s řadou dalších významných bluesových muzikantů. Jedním z nich byl třeba Jack Owens, který se dožil více než 90 let a kterého jsem měl možnost znát téměř 30 let. S ním jsem taky strávil hodně času a učil se od něj.

Oblíbené je v poslední době spíše elektrifikované kapelové blues. To se však od tradiční formy velmi vzdálilo a má dnes blíž spíše k hudebnímu mainstreamu. Zajímá vás vůbec?

Ano, zajímá mě také. Moje největší láska je sice staré tradiční blues – sóloví zpěváci nebo malé skupiny o dvou nebo třech členech. Ale mám rád i kapelové blues, i když z něj se mi nejvíc líbí memphiské kapely, které hrají pomalejší blues, více svázané s tradiční hudbou. Většina těchto hudebníků se do Memphisu přistěhovala z venkova. Někteří začínali se stylem fife-and-drum (stará hudba hraná na bubny a píšťaly, jejíž rytmus byl později převeden do blues). Někteří hráči na elektrické kytary zase začínali jako sóloví bluesoví muzikanti na venkově.