Sierra Hull: Grammy vnímám jako velkou výzvu

Rozhovor se zpěvačkou a mandolinistkou Sierrou Hull

Vaše aktuální album Weighted Mind produkoval špičkový banjista Béla Fleck. Jaká byla spolupráce s ním?

Béla Fleck byl dlouhá léta mým velkým hrdinou. Bylo tedy úžasné spolupracovat s někým jeho formátu. Velmi mě povzbuzoval v tom, abych zkusila své písně nahrát v nejkomornějším možném tvaru – pouze mandolína a hlas. Něco takového jsem nikdy předtím nedělala. Vždy jsem hrála v bluegrassových skupinách s více nástroji. Tentokrát jsem se tedy poprvé soustředila opravdu na svůj zpěv a na hru na mandolínu. Kromě toho mi Béla pomohl s výběrem písní a přicházel také s aranžérskými nápady.

Vnímáte svá alba jako sbírky jednotlivých písní, nebo jako koncepční celky?

Album Weighted Mind rozhodně vnímám jako koncepční celek. Pokaždé, když nahrávám novou desku, se snažím vnímat to, jak písně navazují jedna na druhou, a soustředit se na celkový dojem, ale tentokrát jsem poprvé autorkou téměř všech písní s výjimkou lidové Queen Of Hearts. Příběh, který tím albem vyprávím, je pro mne tedy důležitější než ty dřívější. Předtím jsem měla album Daybreak, na kterém bylo mých asi sedm písní. A v případě mého prvního alba to byly tuším jen tři. Jinak ale každé své album vnímám jako samostatný příběh, který nemusí nutně souviset s tím, co vyprávím svou poslední deskou.

Hrajete žánr, který si spojujeme spíše se staršími hudebníky, ale začala jste s ním jako velmi mladá. Jak vůbec dnes mladí lidé ve Spojených státech vnímají bluegrass?

Vyrůstala jsem v komunitě bluegrassových, folkových a gospelových hudebníků, což byli všechno lidé výrazně starší než já. Ta hudba se mi moc líbila. Až když jsem už několik let hrála, začala jsem víc cestovat a také potkávat lidi svého věku, kteří také hráli podobnou hudbu. To pro mne bylo důležité, protože jsem si uvědomila, že nejsem jediná na světě. Tedy vlastně jedna ze dvou, protože můj bratr se této hudbě také věnuje. V současné době na mé koncerty chodí hodně mladých lidí, dokonce i malé děti, které mi říkají, že by chtěly hrát na mandolínu, na banjo nebo na housle. Vůbec si nepamatuji, že by někdy dříve mělo tolik mladých lidí o tuto hudbu takový zájem. Hrozně mě to těší.

Studovala jste v Bostonu na prestižní Berklee College Of Music. Co vám tato škola dala?

Myslím, že nejdůležitější byla samotná ta zkušenost – že jsem tam mohla být a že jsem si vyzkoušela, jak obstojím v naprosto nové situaci. V Tennessee jsem byla obklopena hudbou, kterou jsem znala odmalička. Vyrůstala jsem ve městě, které má asi 900 obyvatel a všichni dělají totéž, myslí si totéž, hrají totéž. A teď přijdete studovat do Bostonu… Už jen život v takovém městě je jiný. Navíc na škole studují lidé z celého světa, snad ze stovky zemí. Výuka je na Berklee samozřejmě důležitá, ale opravdu pro mne víc znamenala samotná zkušenost s jiným prostředím. Já, která jsem vyrostla na bluegrassu, jsem na škole poznala spoustu nových přístupů.

Za album Weighted Mind jste byla nominována na cenu Grammy. Jak moc je to pro vás důležité?

To byla naprostá senzace! Víte, tady v Americe vnímáme Grammy jako velkou výzvu. Už jako děti jsme se dívali na předávání cen a já jsem samozřejmě tajně snila o tom, že třeba jednou… Takže už to, že je člověk nominovaný a účastní se slavnostního ceremoniálu, je úžasný zážitek. Byla to pro mne tedy velká pocta, protože zisk Grammy je takový můj nevyřčený cíl. Nemyslím si, že by ceny byly nezbytné, ale je samozřejmě pěkné, když si vás odborníci, kterým věříte, všimnou. Na druhou stranu to neznamená, že když nemáte cenu, nemůžete být výborný hudebník. Nevím, jestli to říkám úplně srozumitelně, ale ceny jsou sice úžasné a za nominaci jsem vděčná, ale zároveň se snažím neklást na ně moc velký důraz.

(Kráceno. Celý rozhovor včetně ukázek z alba Weighted Mind si můžete poslechnout v našem audioarchivu.)