Slyšte, lidé! – Ohlédnutí za festivalem Colours of Ostrava 2017

Jedno z nejlepších vystoupení, pokud jde o české interprety, v Ostravě předvedl básník a písničkář Jakub Cermaque Čermák se svou novou kapelou. Výrazný zpěv obstarala Jakubova žena Iamme Candlewick, Jakub skandovat a rapoval, někdy i křičel, a všechno to bylo důvěryhodné. Na basu hrál Švéd Christoffer Strandh a na bicí Jakub Kočička a v některých písních hostovala Beata Bocek. Jakub Čermák se z pódia vymezil vůči jednomu z vlivných sponzorů akce a politiků, ale zároveň realisticky řekl, že rozumí, že tak velká akce sponzory potřebuje a že bohužel u nás dnes není mnoho společností, které by na tak velké akce mohly přispět.

Jedním z vrcholů posledního dne festivalu bylo vystoupení londýnské mezinárodní skupiny Afro Celt Sound System. Tu založil producent a kytarista Simon Emmerson a sestavou prošla řada muzikantů a zpěváků, z nichž asi nejznámější byl už bývalý člen, irský zpěvák Iarla Ó Lionáird. Toho nahradil skotský rapper, dudák a zpěvák Griogair. Stálicemi jsou v sestavě například hráč na západoafrický nástroj kora N’Faly Kouyaté a bubeník Moussa Sissokho. Afro Celt Sound System v Ostravě vystoupil už podruhé. Jeho aktuální koncertní program vychází z nového alba Source, které upřednostňuje akustické nástroje před elektronickými tanečními prvky. A tak také vypadal koncert skupiny.

Velkým festivalovým objevem byl pro mnohé písničkář ze Skotska, který si říká King Creosote. Jeho koncert byl zdánlivě obyčejný, ale přitom nabitý energií a mistrovstvím vyprávět příběhy. King Creosote má 50 let a v jeho hudbě se potkávají folk, pop i rock, hudba tradiční i moderní.

Dudu Tassa je jedním z nejpopulárnějších rockových zpěváků Izraele. Zpěvákův prastrýc a dědeček, Saleh a Daoud, pocházeli z Kuvajtu a v polovině 20. let minulého století se přestěhovali do Bagdádu. První z nich skládal a hrál na housle, druhý vynikal ve zpěvu a hře na loutnu. Bratři jako první propojili arabskou hudbu s evropskými vlivy a v jejich písních se objevovalo například violoncello, blízkovýchodní citera kanún nebo flétna ney. Koncertovali na iráckém královském dvoře, vystupovali v panovníkově soukromém rádiu a psali hudbu pro oficiální ceremoniály včetně korunovace. Saleh později založil a vedl státní rozhlasový orchestr a vůbec udával směr moderní irácké hudby. V roce 1951 však bratři museli Irák po politickém převratu opustit, nový vládce jejich tvorbu nechal vymazat z učebnic a knih a oni si život zachránili útěkem do Izraele. Určitou satisfakci našli v izraelském rozhlase, který jejich hudbu pouštěl, ale v židovském státě byla jejich arabská produkce pochopitelně menšinovou záležitostí. Až nyní se k ní tedy vrátil Dudu Tassa, Salehův vnuk. Ten se sice s dědečkem nikdy nepotkal, ale jeho hudba jej tak zaujala, že se rozhodl na ni navázat a rodinný styl propagovat po celém světě. Zajímavé je pak i to, že zatímco sám mluví a vlastní písně zpívá hebrejsky, dědečkovu hudbu zpívá v arabštině, a tím vlastně buduje mosty mezi kulturami.

Festivalu Colours of Ostrava předcházela dvoudenní mezinárodní konference Czech Music Crossroads. Skládala se z přednášek o hudbě v podání hostů z nejrůznějších zemí od Izraele přes Španělsko, Řecko, Lucembursko nebo Francii po Slovensko a Česko. Dále z workshopů pro muzikanty. A konečně večer po oba dny vystoupily v půlhodinových blocích pečlivě vybraní muzikanti a kapely ze všech zemí visegrádské čtyřky. Česko zastupovali Jitka Šuranská Trio, kytarista David Dorůžka, kontrabasista Tomáš Liška se svým mezinárodním kvartetem, duo HLASkontraBAS a v česko-švédská formace 13th Dimension. Velmi zajímaví hosté ovšem přijeli také ze Slovenska, Polska a Maďarska a s mnoha z nich, mimo jiné se všemi třemi polskými a třemi slovenskými kapelami, jsem pro vás natočil rozhovory. Tato přehlídka byla soutěžní. Zatímco diváci dali nejvíc svých hlasů Tomáši Liškovi, odborná porota, jejímž jsem byl členem, zvolila za vítěze slovenskou zpěvačku Katarínu Málikovou. Ta pak vystoupila i na samotném festivalu Colours of Ostrava a její koncert s projekcemi a úchvatnou výpravou skutečně stál za to.

Další velkou hvězdou festivalu Colours of Ostrava byl senegalský zpěvák Faada Freddy. Interpret s dlouhými dredy slavil v posledních letech obrovské úspěchy ve Francii a loni se představil delegátům světového hudebního veletrhu Womex. V jeho písních se mísí soul, pop a hiphop a Freddy si jako interpret vystačí pouze s hlasem svým a doprovodných zpěváků a s rytmickými zvuky těla, bez doprovodu dalších hudebních nástrojů. Jeho noční vystoupení bylo velmi silné – včetně úspěšné snahy zapojit do dění na pódiu publikum.

Jeden z nejsilnějších koncertů  festivalu předvedli australští Midnight Oil. Pánové, kterým je už přes šedesát, měli 15letou pauzu. Vrátili se letos a rovnou s celosvětovým turné. Zpěvák Peter Garrett si mezitím odskočil do politiky. Byl poslancem a po dvě volební období ministrem – životního prostředí a školství. Na Colours of Ostrava s ním proběhla také hodinová beseda. Samotný koncert pak nadchl i největší skeptiky. Nejen že se Midnight Oil vrátili v plné síle, podle mnohých hráli lépe než kdy předtím: energicky, virtuózně, s důrazem na každý jednotlivý tón a každé jednotlivé slovo. Skupina, jejíž silnou devízou jsou angažované texty na sociální a ekologická témata, nabídla jak své největší hity, které zazněly prakticky všechny, tak některé méně známé skladby z 80. let.

Festival Colours Of Ostrava se v jednom dni překryl s akcí komornější, ale neméně zajímavou, s Folkovými prázdninami v Náměšti nad Oslavou. Na obou přehlídkách vystoupil anglický zpěvák Sam Lee, charismatický mladý muž, který vedle hudby umí dobře tančit a miluje přírodu. V Náměšti pořádal pro zájemce workshop, který spočíval ve společné procházce lesem ze zavázanýma očima a v objevování toho, co nám v přírodě zpravidla uniká. Jako hudebník se Sam Lee, písničkář s polskými kořeny, zaměřuje na tradiční hudbu irských a skotských kočovníků. Tyto písně ovšem aranžuje po svém, s využitím řady hudebníků a mnohdy exotických nástrojů, jako je třeba japonské koto. I Sam Lee vedle hudby na Colours of Ostrava také přednášel, a sice právě o své badatelské a sběratelské práci.

Obrovským zážitkem byl společný koncert skupiny Clarinet Factory, což jsou čtyři netradičně hrající klarinetisté, s dívčím sborem Grunik z Ostravice na pomezí severní Moravy a Slezska. Pánové už kdysi pod názvem České klarinetové kvarteto hráli zajímavou hudbu na pomezí jazzu a alternativy, například s Janou Koubkovou, ale až v posledních letech se stali skutečně špičkovou a nadžánrovou formací světové úrovně, která se nebojí elektronických remixů ani spojení moravské lidové a japonské inspirace na jednom albu. A podstatná informace je, že naživo to zní stejně skvěle jako z pečlivě připraveného alba Meadows.

Jednou z 21 scén festivalu byl oranžový stan, nazvaný Europe Stage, kde se hodně hrálo k tanci. Vystoupila tam například mezinárodní skupina MiraMundo v čele s brazilským písničkářem Luizem Murá. A bretonské tance tam zahrála a posluchače učila česká skupina ba.fnu. Pánové hrají v sestavě niněra, cistra a elektronické nástroje, a zdařile propojují tradiční taneční styl bal folk s moderními prvky.

V pořadu samozřejmě nezazní vždy zajímavé, co se na tak velkém festivalu objevilo. Nestihneme si pustit slovenského hudebníka Vlada Ďurajku, který vystupuje pod jménem Autumnist, nebo původně libereckou rockovou skupinu ±0. Dobrý koncert zahrály Květy v nové sestavě i producent a letošní držitel tří českých hudebních cen Ondřej Holý alias dné. A velkou  hvězdou festivalu byla pochopitelně zpěvačka  Norah Jones. V pořadu si na závěr pustíme zástupce slovenské scény, tradičně skvělou  skupinu Longital.