Midnight Oil: Do písní jsme zašifrovali poselství

Rozhovor s Jimem Moginiem (Midnight Oil)

Vaše hudba se postupně proměňovala. Překvapením pro fanoušky bylo například přitvrzení a zakomponování elektronických prvků do vašich písní v druhé polovině 90. let, zvláště na albu Redneck Wonderland. Jak se na toto období s odstupem díváte?

Mluvil bych o třech fázích naší hudby. Na počátku jsme byli elektrická rocková kapela, která vystupovala v klubech a hospodách po Austrálii. Hráli jsme rychle a hlasitě. Pak jsme přešli do „střední fáze“, která byla řekněme poprocková. Naše písně byly v té době melodičtější a tehdy jsme také byli na vrcholu popularity. V 90. let se pak tento styl změnil. Začalo to už na albu Breathe a potom právě na Redneck Wonderland, kdy jsme se také více zaměřili na symbolické, méně přímočaré texty. V té době jsme také zněli nejnaštvaněji, což se fanouškům líbilo. V Austrálii tehdy byla na vzestupu rasistická strana One Nation v čele s Pauline Hansonovou, které se dařilo velmi dobře komunikovat s médii. To album je především naším protestem proti ní. Do písní jsme zašifrovali své poselství, vymezili jsme se tak vůči její politice. Naše hudba tedy měla tři fáze, ale tou syrovostí a naštvaností jsme se vlastně vraceli někam na počátek. Jenže pak přišel rok 2002, zpěvák Peter Garrett se rozhodl pro odchod do politiky a my jsme měli patnáctiletou pauzu. No a teď jsme zpět!

Na vaší hudbě mě vždy fascinovalo napětí mezi nemelodickými, ale naléhavými slokami a naopak velmi zpěvnými refrény. Je to vaším cílem, když píšete hudbu?

Můžete provolávat politická poselství a klást jednu naléhavější sloku za druhou třeba dvacet minut, ale lidi tím unudíte. Proto jsme se snažili, aby i samotná naše hudba byla poselstvím. Naše písně jsou relativně tvrdé, ale současně se snažíme, aby v nichž vždy byly přítomny silné melodie. Naléhavosti a předávání poselství napomáhá i rytmická složka, protože Rob Hirst je fantastický bubeník. Dalo by se také říct, že ten systém, kdy sloky jsou spíše nenápadné nebo ne tak výrazné, je vlastně podobný rapu. Ve slokách se snažíte sdělit nějaké silné poselství a refrén je pak výrazný, melodický. U úspěšných písní, jako je například Beds Are Burning, se nám běžně stávalo, že lidé na ně tančili a ani si zpočátku neuvědomili, o čem jejich texty pojednávají. A poselství je oslovilo až později. Vnímám tam tedy jako zajímavé ono pnutí mezi politickým poselstvím a hudební složkou. Obojí jsme se vždy snažili vyvažovat.

Čím jste se vlastně zabývali těch patnáct let, kdy Midnight Oil nefungovali?

Většina z nás dál dělala hudbu. Já jsem hrál například s orchestry, věnoval jsem se irské hudbě, nahrával jsem soundtracky a produkoval alba. Rob natočil sólové album a působil ve své vlastní kapele. I Peter nahrál sólové album s Martinovou pomocí. Bones pracoval v Nashvillu jako studiový hráč. Takže všichni jsme byli vytíženi. Určitě jsme neseděli u moře a nepili jsme koktejly.