Slyšte, lidé!: To nejlepší z české scény z roku 2011

Jako prvního si připomeneme mladého písničkáře Jakuba Čermáka a jeho kapelu Cirkus Cermaque. Jakub je syn Míry Waneka, kapelník alternativně rockové skupiny Už jsme doma. Umělecké geny tedy bezpochyby podědil, vztah k muzice taky. Jeho hudba – a také poezie, protože Jakub se věnuje i poezii – má však s Už jsme doma společného jen málo – snad jistou žánrovou rozvolněnost, originální, ale přitom úplně jinou, poetiku a roztěkanost promítající se do rytmické struktury písní. Po několika sólových albech natočil letos Jakub první CD s už zmíněnou kapelou Cirkus Cermaque. Album se jmenuje Divozemí.

Pod názvem Vltava se skrývá legenda, která po osmileté pauze začala nedávno znovu hrát a která nyní vydala nové album Komedianti se vracejí domů. K Vltavě patří hravá hudba na pomezí popu, rocku a jazzu stejně jako originální surrealistické texty nebo bravurní hra jednotlivých muzikantů. Zatímco dříve byl výhradním autorem repertoáru Vltavy zpěvák a kytarista Robert Nebřenský, nově se o autorství dělí s druhým kytaristou Petrem Binderem, uznávaným hudebníkem a producentem, který se tak stal druhým pilířem souboru.

Velkou hudební událostí roku 2011 byly také oslavy 20 let kapely Druhá tráva. Slavilo se po celý rok – nejen letním velkým koncertem v Náměšti nad Oslavou, ale také vydáním hned dvou nových alb. Na podzim vyšla anglicky nazpívaná kolekce Shuttle To Bethlehem a už na jaře nové řadové CD Marcipán z Toleda. To je nazpívané česky, a tak naplno vynikne poezie Roberta Křesťana. Jeho texty lze totiž opravdu vnímat jako plnohodnotné básně. Například verše: „Zas padne noc a svíčka se skácí / zvedne se vítr jak z pradávných let, / zas padne noc a šílení ptáci / obsadí bránu do přístavu Svět.“ Nebo metafory: „Snáší se ráno jak ledová tříšť / jak příkrov, jak obrovský fez, / chladné jak dech ze starých pohřebišť / a pyšné jak Irokéz.“ Robert Křesťan je básníkem, který dokáže ze zachyceného okamžiku vykřesat náznak děje: „Píšu jí něžná slova, snít budu později, / pohrobek Oblomova, zpíjím se nadějí. / S věčností přes rameno sám na rohu ulice / vyvolávám slavné jméno pradávné světice.“

Dvě české skupiny loni vydaly alba zhudebněných žalmů – jednak Oboroh a jednak ostravské Nové měchy v čele s kytaristou a zpěvákem Jaromírem Navrátilem. V jejich případě šlo o první nahrávku po 12 letech mlčení. Žalmy v podání Nových měchů jsou dobrodružné. Proti staletími prověřeným textům, jejichž poselství zůstává i dnes platné, stojí moderní hudba, která se proměňuje nejen píseň od písně, ale i v rámci jedné skladby. Tím je zaručeno, že i když písním chybí hitové refrény, při poslechu se zaručeně nebudete nudit.

Po ostravské skupině Nové měchy nám bude hrát opavská formace Ladě. Co vlastně název Ladě znamená? Zpěvák Michael Kubesa vysvětluje v rozhovoru pro časopis Crossroads: „Lada je symbolem osudové ženy, s níž je nemožné žít, protože je příliš dokonalá, avšak opustit ji je smrtící. No a tuto frustraci zaháníte tím, že chytnete do rukou kytaru, zapějete Ladě o své podivné duši a doufáte, že i ona vás pochopí a vztah bude vyváženější. Jinak název samozřejmě vznikl náhodou, prostě jsme si špitali o jedné takové „děvčici“ jménem Lada a bylo to…“  Ladě mají na svém kontě už jedno album vydané vlastním nákladem, ale novinku s názvem Kalná vydala firma Indies Scope – mimochodem v době, kdy se spousta jiných interpretů od tradičních vydavatelů spíše odklání. Kubesa však říká: „Takové kapele, jako jsme my, vůbec nejde o peníze z prodeje desek, i když i to nám trošku pomůže. Jde především o to, abychom se dostali k lidem, kteří takovou hudbu dokážou vnímat.“ A právě k takovým lidem zkušený vydavatel dokáže desku dostat.

Více než 30 let trvalo písničkáři Vladimíru Mertovi, než natočil nové studiové album s autorskými písněmi. Už proto je CD Ponorná řeka, na kterém jej doprovází skupina ETC…, velkou událostí. Spoluprací s Mišíkovou kapelou se Merta jakoby vrací kamsi do 80. let, kdy vystupoval s rockovou sestavou Dobrá úroda. Na otázku, na čem jeho tehdejší snažení ztroskotalo, písničkář odpovídá: „Na příliš velké ambici zkoušet, což se mnou nejde. Měli jsme za dva roky sedm koncertů a z nich se dochovaly dva nebo tři záznamy. Měl jsem kolem sebe výkvět rockové scény: hráli jsme mimo jiné s Honzou Kolářem, Petrem Skoumalem, s Jirkou Chlumeckým, který se proslavil výrokem, že nenávidí bicí. Chápu Dylana, který si vezme výborné hráče, nenechá je moc zkoušet, aby se moc neunavil, a dovolí jim hrát jen to minimum, co písnička potřebuje.“ Mertův tehdejší spoluhráč Jan Hrubý asi před rokem řekl: „Merta je svým způsobem rocker, ale na pódiu se chová trošku jako klaun. Jeho zpěv byl úžasný, ale kytarou nám to kazil.“ Přitom nešlo o to, že by Merta nebyl dobrým kytaristou. Sám pro sebe hraje skvěle, ale souhra s kapelou je jiná disciplína. Jan Hrubý se nyní jako host objevil ve dvou písních na Ponorné řece, avšak základ doprovodné kapely tvoří současná sestava ETC…: baskytarista Jiří Veselý, kytarista Pavel Skála, houslista Vladimír Pavlíček a bubeník Jiří Zelenka. Nahrávalo se částečně společně, částečně na dálku. Merta ten proces popisuje slovy: „Rozešli jsme se s tím, že si každý své party dohraje doma sám. Stalo se. Písničky mezi námi poletovaly jako splašené kachny, nápady se vrstvily, mizely a zase se vracely jako spodní proudy ponorné řeky.“

Kapela Silent Stream Of Godless Elegy patří k těm nejmelodičtějším na české metalové scéně. Z kterékoli písně nového alba Návaz je ihned zřejmé, že si skupina dává velmi záležet na aranžích a že možná dlouho hledá ideální zvuk. Německý kytarista Roland Grapow, který album nahrával a mixoval, namíchal nahrávku tak, aby byla přehledná. Aby posluchač okamžitě cítil pnutí mezi výškami, středy a hloubkami. Vedle tohoto horizontálního členění kapela velmi dobře zvládá i „vertikály“, tedy střídání nálad v průběhu písně.

Slovo „nisos“ znamená v řečtině ostrov. Nisos je poměrně mladá kapela, jejíž členové pocházejí z různých kulturních zázemí. Vznikla z nadšení klarinetisty a skladatele Nikose Kulurise, kytaristy a hráče na loutnu Milana Bátora a hráče na perkuse a flétnu kaval Tomáše Rossiho, kteří se rozhodli společně hrát řeckou a tureckou hudbu. Postupem času se kapela obohatila o další členy, a otevřela tak prostor pro nové tradiční nástroje. Nová členka Sofia Prusali začala psát autorské texty v řečtině, které sama zpívá. Symbolický název kapely byl zvolen záměrně. Nisos, stejně jako ostrov vzdálený od pevniny, vytváří jedinečnou příležitost objevit neznámé krajiny.

Novinka skupiny Traband Neslýchané! vyšla přesně rok po minulém albu Domasa, za které kapela získala cenu Anděl v kategorii Folk. Žánrově k sobě mají obě CD blízko – kapela vychází z folkrocku, který tóny harmonia, rytmické vyhrávky tuby a další aranžérské finesy posouvají k alternativě, world music nebo punku. Obsahem textů však nahrávky stojí proti sobě. Zatímco Domasa přineslo obecnější výpovědi o lidské slabosti, Neslýchané! pracuje s příběhy konkrétních lidí. A tak „posluchač z Prahy“ hledá ztracený čas a vzpomíná na „jednu bytost, co míval tak rád“. Bezdomovkyně „princezna Lada“ dokáže přinést třem „princům“ chvilku pomíjivého štěstí. V panoptiku postaviček se mihne učitelský sbor ze základní školy, snaživý a přitom neúspěšný Rom Deža nebo ještě tragičtější manželská dvojice „po deseti letech“. Jsou to lidé, pro které by většina nás křesťanů měla často slova opovržení a jejichž příběhy jsou jen málokdy inspirací. A přes to všechno – a také přes schematičnost některých textů – je Neslýchané! album s hlubokým duchovním poselstvím. Upozorňuje nás totiž na to, kdo všechno je náš bližní. A také na to, že přestože je snadné druhým pohrdat, nic není černobílé a každý hřích má svou příčinu… Mimochodem když jsme u Trabandu a víry, přečtěte si, co řekl Jarda Svoboda v plánovaném rozhovoru pro Katolický týdeník: „Já jsem vyrůstal v naprosto ateistickém prostředí… I když, víš, jak to je. Tomáš Halík mluví o různých ateistech a pochybovačích, kteří nezpochybňují ani tak Pána Boha samotného, ale spíš to, jak je člověku Bůh podáván. Jsem tedy vychovávaný jako bezvěrec a moje první setkání s tím, že je tu něco, co nás převyšuje, proběhlo na základní škole při hodině dějepisu. Probírali jsme husitství a učili jsme se Ktož jsú Boží bojovníci. Museli jsme stát v pozoru a tuto starou píseň zpívat zpaměti. Možná to byl trik naší dějepisářky, jak do nás zasít semínko víry, a v mém případě se to každopádně povedlo. V té písni je pasáž „Prostež od Boha pomoci a úfajte v něho“. To slovo „úfajte“ bylo pro nás puberťáky v sedmé třídě zdrojem obrovské zábavy. Ale mně se stalo to, že se na mě při sborové recitaci otočila spolužačka a ve snaze vyvolat zase nějakou legraci se mě zeptala: „Úfaš v Boha?“ A já jsem jí naprosto jasně odpověděl: „Ano, úfam.“ Aniž bych cokoli věděl o náboženství, najednou jsem dostal nějaký dárek shůry. Pak už to pokračovalo poslechem zakázaných stanic včetně Vatikánu a TWR, kam jsem si napsal o bibli. Když mi pak z Monaka přišla rozbalená zásilka s Biblí kralickou, způsobil jsem tím poprask v rodině a možná i nějaký problém. Ale potenciální nebezpečí jsem si v ten moment neuvědomoval.“

Na progresivní jazzové značce Animal Music vyšlo na jaře nové album skupiny Vertigo s názvem Metamorphosis. Šestičlenné Vertigo je typickým příkladem hudebních a zvukových hledačů. Skupina se snaží vymýšlet nové možnosti hudebního vyjadřování a zvuku, a tím pádem se nedá jednoduše charakterizovat. Řekneme-li totiž, že Vertigo hraje jazz, bude to charakteristika neúplná a zjednodušená. Ve skutečnosti má skupina přesah k mnoha dalším žánrům.

Mezi nejlepší česká alba uplynulého roku patří i CD V čajové konvici, které vydala skupina Květy. Ve skutečnosti jde o autorský projekt našeho spolupracovníka Martina Kyšperského, který složil písně k divadelnímu představení Svět podle Fagi. Fagi je komiksová postavička, která o sobě na internetu tvrdí: „Jsem třináctiletá dospělá holka uprostřed zapráskanýho facebooku. Jsem komiksová postava, černobílá, placatá, ven nevycházím a vyjít se mnou je težký. Jsem Fagi.“ Na albu se částečně podílel také druhý pilíř Květů Aleš Pilgr a jako textař Jiří Jelínek z Divadla DNO.