Silent Stream Of Godless Elegy: Návaz (recenze CD)

Metal je hudba extrémů. Vyvolává emoce pozitivní (málokterý žánr má tolik oddaných fanoušků) i negativní (málokterý žánr má tolik nepřátel, resp. těch, kteří mu nechtějí rozumět). Metal je žánr extrémně hlučný (i když existují i jiné druhy hlasité hudby). A kvalitní metal je složitě strukturovaný styl, po aranžérské a kompoziční stránce právem srovnávaný s vážnou hudbou.

Spousta metalových skupin nemá větší ambici než oslovit pevné fanouškovské jádro. A protože v rámci žánru existují i extrémní kapely, které svými texty i postoji členů přímo inspirují ke zlu, je jen dobře, že je metalová subkultura do značné míry uzavřená. Existují však i metalové kapely, které dokážou v energii hluku najít krásu, které mají čím oslovit širší vrstvu posluchačů a o kterých by byla škoda nemluvit. Jednou z nich je moravská doom-metalová parta Silent Stream Of Godless Elegy, kterou do povědomí nemetalových posluchačů víc než ceny hudební akademie uvedla spolupráce s Tomášem Kočkem. Spolupráce je to oboustranná – Tomáš s kapelou spolupracuje opakovaně jako producent, „Silenti“ mu pro změnu hostují na jeho deskách (naposledy na aktuální Godule).

Silent Stream Of Godless Elegy je kapela, která se nevyhýbá některým metalovým klišé. Vedle výrazného melodického hlasu zpěvačky Hany Hajdové využívá především v rychlejších písních metalový („chroptivý“) vokál Pavla Hrnčíře. V textech se to jen hemží odkazy na staré slovanské mýty a většině posluchačů nesrozumitelné reálie (např. Latyr bílý, kámen, centrum mytologického vesmíru). Svět písní SSOGE je takových záhadných předmětů, míst a bájných postav plný; posluchač se v něm však víc než do dávné slovanské minulosti (kterou nedokážeme zcela přesně zrekonstruovat) dostává do jakéhosi mlhavého bezčasí, připomínajícího scenérie z fantasy literatury. Jenže texty, plné bloudění v temnotách, spřádání nitě osudu, pálení dechem nebo tepla ohně, lze vnímat jen jako stylový doplněk toho, co je na této kapele mnohem zajímavější, tedy hudby.

Silent Stream Of Godless Elegy mají na metalovou kapelu netypické nástrojové obsazení: vedle kytar, basy, bicích a dvou zmíněných vokálů najdeme v základní sestavě housle a violoncello. Základní osmici doplňují hosté s dalšími houslemi, s violou a také s cimbálem a právě cimbálové party Míši Lipárové patří k nejzajímavějším momentům alba (závěr písně Pramen co ví nebo Dva stíny mám). Za pozornost stojí také účast mužského Presúzního sboru ve dvou skladbách.

Z kterékoli písně alba Návaz je ihned zřejmé, že skupina si dává velmi záležet na aranžích a že možná dlouho hledá ideální zvuk. Německý kytarista Roland Grapow (ex-Helloween), který album nahrával a mixoval, namíchal nahrávku tak, aby byla přehledná. Aby posluchač okamžitě cítil pnutí mezi výškami (housle), středy (Hanin dynamický hlas) a hloubkami (violoncello, basa, Hrnčířův vokál). Vedle tohoto horizontálního členění kapela velmi dobře zvládá i „vertikály“, tedy střídání nálad v průběhu písně. Patrné je to v pomalé Sudici, ve které úvodní táhlé tóny vyústí v rytmizovanou hru smyčců i strun. Excelentně hraje také bubeník David Najbrt – například ve volnější a přesto tvrdé písni Pramen co ví zní jeho hra téměř jako exotické perkuse.

Právě díky těmto momentům je můj celkový dojem z alba velmi pozitivní. Texty se mi sice slévají do jedné abstraktní koule a vnímám z nich spíše jednotlivé slogany než celé příběhy. „Chroptivý“ vokál budí v mých na metal neuvyklých uších spíše pousmání než respekt. Ovšem způsob, jakým kapela vrství zvuky, jak se jí daří neroztavit barvy jednotlivých nástrojů v jednom metalovém tavicím kotli, jak dokáže i v pomalých písních udržet napětí, to všechno si zaslouží obrovskou pochvalu. Je-li metal skutečně hudba extrémů, Návaz je minimálně po zvukové a aranžérské stránce extrémně dobrá deska. Deska, která daleko přesahuje hranice české scény.

Rok vydání: 2011
Vydavatel: Season Of Mist
Žánr: metal
Celkový čas: 48:40