Robert Křesťan & Druhá tráva: Marcipán z Toleda (recenze CD)

Album s poetickým názvem Marcipán z Toleda přináší po devíti letech nové autorské písně (a především nové texty) velkého básníka současné české scény Roberta Křesťana. Zpěvák a textař Druhé trávy, která letos oslavila 20 let od svého vzniku, patří k nejsečtělejším tvůrcům na české hudební scéně. Vždyť také beletrie, konkrétně překládání z angličtiny, je jeho druhým řemeslem. Křesťanovy písňové texty mě fascinují množstvím narážek na klasickou literaturu (včetně Bible) a také místopisných termínů – souvisejících s historickými událostmi, s aktuálním děním nebo jen krásných na poslech. A tak zatímco verš „Přiletěl vítr až z dalekých And“ lze vnímat jen jako poetický obraz, konstatování „Nebo to snad bylo Benghází?“ v jiné písni jaksi mimochodem připomene letošní události v Libyi.

Poetika Druhé trávy však nestojí pouze na opisování zajímavých slůvek z globusu. Křesťanovy verše můžeme vnímat jako plnohodnotnou poezii: „Zas padne noc a svíčka se skácí / zvedne se vítr jak z pradávných let, / zas padne noc a šílení ptáci / obsadí bránu do přístavu Svět.“ Křesťan je mistrem metafor: „Snáší se ráno jak ledová tříšť / jak příkrov, jak obrovský fez, / chladné jak dech ze starých pohřebišť / a pyšné jak Irokéz.“ Je básníkem, který dokáže ze zachyceného okamžiku vykřesat náznak děje: „Píšu jí něžná slova, snít budu později, / pohrobek Oblomova, zpíjím se nadějí. / S věčností přes rameno sám na rohu ulice / vyvolávám slavné jméno pradávné světice.“

Na novém albu mě vedle už zmíněných metafor (další příklad: „Láska, to je věčný proletář, / poslední a nečitelné slovo na stránce“) a neobvyklých slůvek a slovních spojení („tratoliště hvězd“) zaujalo především to, jak Křesťan dokáže do exotických a nečekaných obrazů zabalit všední milostné příběhy. Kdekterá kapela hlásá, že zpívá „o vztazích“. Druhá tráva o nich zpívá také, jen na to musíte přijít pečlivým poslechem nebo pečlivým čtením textů v bookletu.

Vedle autorských písní album obsahuje dva další Křesťanovy překlady Boba Dylana, tedy jakési pokračování projektu Dylanovky. Jde opět o překlady řemeslně zručné a pochopitelně blízké významům původních písní. Jenže když čtu gramatické rýmy typu „konkrétnosti/složitosti“, uvědomuji si, jak lépe Křesťanovi vycházejí autorské texty, ve kterých se nemusí nutně trefovat do slov někoho jiného a ve kterých vystupuje sám za sebe.

Po hudební stránce mě nejvíc zajímalo, zda a jak se Druhá tráva promění s příchodem vynikajícího a všestranného jazzmana Tomáše Lišky. K jazzu se celek rozhodně neposunul a basa na mě působí jako nejméně výrazný nástroj alba (s výjimkou funkujícího Mississippi). To však není výtka, protože nenápadné tvrzení muziky ze zálohy je v případě křesťanovské poetiky záslužnější než nějaké exhibice za každou cenu. Písně Druhé trávy – odhlédneme-li od textů – jsou většinou velkým koncertem dvou rovnocenných partnerů: Křesťanova zrajícího hlasu na straně jedné a strunných nástrojů na straně druhé. V jednotlivých písních vystupuje do popředí jednou Malinovo banjo, podruhé Novotného dobro a potřetí Formánkova kytara (Zas padne noc). Díky bicím a také tomu, jakým způsobem se jednotlivé nástroje na albu prolínají, nezní celek ani trochu bluegrassově. Spíše jde o směs newgrassu, folkrocku a moderní country. Říkejme tomu třeba americana.

To, že se album natáčelo v Nashvillu pod dohledem amerického producenta Steva Walshe, vnímám především v symbolické rovině. Věřím, že by deska byla stejně dobrá, i kdyby kapela vzala zavděk nějakým dobrým českým studiem. Ale možná se mýlím… Ke zvuku mám jedinou výtku. Vedle už známých řečových vad (rotacismus, rotacismus bohemicus) nás tentokrát na Křesťanově výslovnosti nemile překvapí i výslovnost sykavek. A zvláště v písni Zas padne noc, jejíž text je částečně postaven na aliteracích („Ulice Penzy dnes svítily deštěm, / břízy se chvěly v suchověji“), je to velká škoda.

I přes tuto drobnou vadu na kráse považuji Marcipán z Toleda za jednu z nejsilnějších českých desek roku 2011. Každý z Křesťanových autorských textů si zasluhuje opakovanou pozornost. A minimálně Zas padne noc, Ráno, titulní Marcipán z Toleda a Kouzelnici s hudbou Ivo Viktorina řadím mezi nejsilnější momenty jeho textařské dráhy. Přitom ty texty není třeba analyzovat, stačí se zaposlouchat. V písni Ráno se zpívá: „Sbalil jsem kufry a dopil svůj čaj / a prst se mi na klice chvěl, / ve všem jsem hledal nějaký jinotaj, / ale žádný jsem nenašel.“

Rok vydání: 2011
Vydavatel: Universal
Žánr: folkrock/country/newgrass
Celkový čas: 41:10

(Článek vznikl rozšířením Hudebního okénka Milana Tesaře pro Katolický týdeník)