Daniel Cros: Nejdůležitější je vymyslet obraz

Rozhovor s katalánským písničkářem Danielem Crosem

Jak vznikl název vašeho alba Palmy a vítr?

Ten název je vlastně metafora toho, čím jako lidé procházíme. Palmy reprezentují lidstvo a vítr je pandemie. Je to album o vytrvalosti a také o schopnosti lidí odolávat obrovskému tlaku. To je základní myšlenka alba. Pochází z písně, kterou najdete na úplném konci alba. Je napsaná – řekněme – z pohledu novináře. Ne že by byla úplně neosobní, ale je to prostě vyprávění o tornádu, které mohlo řádit například na Floridě. Aspoň tak jsem si to představoval. A v rámci tohoto vyprávění jsem právě použil zmíněnou metaforu.   

Jaké byly vaše hudební začátky?

Když mi bylo sedmnáct, hrál jsem v Barceloně v popové kapele. Byl jsem její hlavní zpěvák a kytarista. Skupina byla velmi úspěšná, ale pro mě to všechno bylo úplně nové, protože jsem neměl žádné předchozí zkušenosti s hudbou. Vše se to tedy v mých očích odehrávalo velmi rychle: psali jsme písně, zkoušeli jsme, chodili jsme do rádia, měli jsme koncerty a všechno to bylo velmi intenzivní. Po této zkušenost a poté, co jsem dokončil studium zeměpisu a historie na univerzitě, jsem se rozhodl studovat hudbu. Věnoval jsem se improvizaci, jazzu a aranžování a velmi pomalu jsem se učil těmito hudebními jazyky vyjadřovat. Začal jsem tedy s popem a postupně jsem přešel k jazzu a také k latinskoamerické hudbě.    

Má vaše současné já něco společného s tím Danielem Crosem, který kdysi zpíval pop?

To je zajímavé, přemýšlet o tom, co bych měl já jako popový zpěvák společného se sebou samým z doby, kdy jsem se věnovat jazzu a latinskoamerické hudbě. Jak už jsem říkal, ta proměna byla v mém případě velmi pozvolná. Hudební styly vnímám jako prostředí, ve kterých se pohybuji a která využívám k tomu, abych vyjádřil svoje pocity.    

Jak vznikalo vaše aktuální album?

Písně pro toto album jsem psal během pandemie. Byl jsem zavřený ve svém studiu a to, co se dělo kolem mne, jsem vnímal velmi pozitivně. Bral jsem to jako dar, vnímal jsem dostatek času k tvorbě a to, že na mě nikdo netlačí. Užíval jsem si to a nikam jsem nespěchal. Celý koncept alba ke mně přišel postupně. Chtěl jsem písněmi vyjádřit, co se kolem mě děje, co prožívám a co prožívá společnost, jak se cítím. Ale název alba Las palmeras y el viento jsem vymyslel až poté, co jsem písně dopsal. Je to pro mne velmi poetický obraz a současně je to metafora, o které jsem mluvil na začátku. Mělo to pro mne tedy smysl, pojmenoval album právě takto.    

A má pro vás stále smysl album jako celek?

Pro mne to stále ještě smysl má, pořád o albech takto přemýšlím, a to včetně obalu. To nejdůležitější je vymyslet obraz, který má pro mne nějaký význam a který něco přináší i ostatním lidem. A přitom to nemusí být totéž, co si pod tím obrazem představím já. Taková myšlenka je pro mne bodem, od kterého se při vzniku alba odrážím. Musím mít tedy koncept, název a obal. To všechno spolu souvisí.