Robert Křesťan & Druhá tráva: Živě v Telči (recenze)

Možná mohlo mít koncertní album Druhé trávy originálnější název. Na druhou stranu i krátké a úderné Živě v Telči má něco do sebe. I jako hold jednomu z klíčových festivalů českého hudebního léta. Když už z jakýchkoli důvodů nevyšlo v roce 2011 natáčení koncertního DVD na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou, je dobře, že se povedlo pořízení audio nahrávky o rok později na druhých klíčových folkových prázdninách, Prázdninách v Telči. S Druhou trávou zde jako host ve třech písních vystoupil Steve Walsh, americký kytarista, který kapele produkoval zatím poslední řadovou desku Marcipán z Toleda (2011). Jeho účast je zajímavá, na poslech příjemná (poslechněte si rockové sólo v Dívce ze severu), ale nikoli klíčová. Robert Křesťan a jeho pět kolegů tvoří tak sehraný kolektiv, že dokážou i bez hostů nabídnout silnou a pestrou nahrávku.

Kapela na albu skutečně působí mimořádně sehraně, a to navzdory účasti nového bubeníka. Jenže Kamil Slezák, který za bicími vystřídal Davida Landštofa, s Druhou trávou už dříve pohostinně hrával a jde samozřejmě o výborného muzikanta se zkušenostmi z Moravské filharmonie Olomouc, z Gustav Brom Big Bandu a také ze skvělého Kvintetu Zuzany Lapčíkové. Je to vlastně podobně cenná akvizice, jako když před časem řady Druhé trávy rozšířil invenční a přitom tvárný jazzman Tomáš Liška (kontrabas), který si s Kamilem Slezákem ihned našel společnou řeč.

Robert Křesťan je jedním z největších básníků současné české hudební scény a je tedy možná nezvyklé zahajovat recenzi „jeho“ desky zmínkou o rytmické sekci. Jenže koncertní nahrávka Druhé trávy k sobě rytmickou složkou přitahuje pozornost víc, než by nepřipravený posluchač čekal. Skladby jako Mississippi nebo finále majestátní Telegrafní cesty jsou regulérní rockové vypalovačky, které mají s Křesťanovou bluegrassovou minulostí pramálo společného. Odpovídá tomu i způsob zpěvu, méně pečlivý a více silový než na studiových nahrávkách. Při poslechu se podvědomě soustředíte na energii, která z muziky sálá, a nevadí vám, že Robert Křesťan tentokrát nejen ráčkuje, ale občas také polyká koncovky. O texty zde sice jde také (a možná stále na prvním místě), ale většinu z nich už známe ze starších desek, a můžeme si tedy bez problémů s kapelou pobrukovat.

Písně samotné nemá smysl hodnotit. Většinou se jedná o špičkový materiál, prezentovaný už dříve na koncertech i na řadových albech. Zajímavější je dramaturgie alba, která vypovídá o koncertním repertoáru skupiny rok po dvacátém výročí její existence. Najdeme zde několik starších hitů (stále skvělá Letní romance, obligátní Ossian, z dávného repertoáru Poutníků tradovaná Telegrafní cesta a Wayfaring Stranger) a také nepřeslechnutelné novinky z poslední řadové desky Marcipán z Toleda, které jsou dokladem toho, jak Křesťanova tvorba zraje (Marcipán z Toleda, Mississippi, Zas padne noc – jeden klenot za druhým). Za pozornost však stojí, že více než třetinu alba tvoří přetextované písně Boba Dylana – od pamětnické Ještě jedno kafe přes ukázky z CD Dylanovky (Dívka ze severu, Ještě není tma, Seňore) až po nejnovější Každé zrnko písku a Řadu snů z alba Marcipán z Toleda. Že si více cením Křesťana coby autora vlastních textů než překladatele stěží přeložitelného Dylana, jsem psal už jinde. Jenže navzdory častějším gramatickým rýmům a dalším drobným prohřeškům proti poetické kráse jsou i převody Boba Dylana stále vysoce nad průměrem běžného textařského řemesla. I zde tedy Robert Křesťan zůstává básníkem.

Ovšem nejen poezií žije Druhá tráva. Luboš Malina se například představuje tradičně nejen jako banjista, ale také jako hráč na irské flétny v instrumentální „keltské“ vsuvce May Morning Dew/Tribute To Peadar O’Donnel (objevila se na anglicky zpívaném albu Shuttle To Bethlehem a její první část také na albu dalšího Malinova projektu Garcia). Bez hráče na dobro Luboše Novotného si hudbu Druhé trávy nelze představit a díky kytaře Emila Formánka to vše drží skvěle pohromadě.

Jedno album samozřejmě nepojme vše důležité, co kdy Druhá tráva natočila a koncertní nahrávka, i když trvá hodinu a čtvrt, nemá být nutně výběrem největších hitů. Subjektivně bych možná uvítal více ukázek ze svého oblíbeného alba 1775 básní Emily Dickinsonové (zastoupeno je pouze Pendlem do Betléma), mrzí mě, že se nedostalo na taktéž skvělou desku Pohlednice. A naopak bych oželel Ossiana a Ještě jedno kafe. Ale zde jde opravdu pouze o osobní preference, které nemají s objektivním hodnocením nic společného.

Navíc mám možnost vracet se k jednotlivým řadovým albům kapely, která jsou všechna skvělá (rád si pouštím i debut, jakkoli pozdějšími alby překonaný). Koncertní nahrávky včetně této z Telče budou vždy jen jejich doplňkem. Není však na škodu si Druhou trávu připomenout v celé syrovosti, bez zásahů externích producentů a vycizelovaného zvuku. A znovu a znovu poslouchat, jak Robert Křesťan po každé písni komunikuje s publikem a – věřím mu to – upřímně říká: „Já vám mockrát děkuju a mějte se hezky.“ Je-li kapela profesionální, originální a přitom sympatická, co víc si přát.

Vydavatel: EMI Czech Republic, s.r.o.
Rok vydání: 2012
Žánr: folkrock/country
Celkový čas: 74:00

Web skupiny: http://www.druhatrava.cz/