Robert Křesťan & Druhá tráva: Dylanovky (recenze CD)

Několik let připravoval Robert Křesťan projekt Dylanovky. Už na prvním albu Druhé trávy z roku 1991 najdete úpravu Dylanovy One More Cup Of Coffee (Ještě jedno kafe). A i když bylo nějakou dobu obtížné získat od nejslavnějšího písničkáře všech dob souhlas s vydáním jeho skladeb s českými texty, ambiciózní projekt se nakonec své realizace dočkal. Původně mělo jít o dílo tří rovnocenných partnerů – textařů a interpretů. Nakonec Jan Vyčítal i Wabi Daněk Robertu Křesťanovi pouze skromně sekundují, což mimochodem považuji za dobré vyústění.

Křesťan měl pro dobrý převod Dylana dva zásadní předpoklady. Sám je – podobně jako Dylan – zpívajícím básníkem a navíc si úspěšně vyzkoušel překládání z angličtiny „ve velkém“: Dobře převedl do českého jazyka několik objemných románů. Není cílem tohoto krátkého článku rozebírat Dylanovky píseň po písni a všímat si každého slovíčka. Zájemce o podrobnou analýzu odkazuji na zajímavý článek Honzy Řepky na serveru FOLKtime. My si zde všimneme spíše několika obecnějších rysů alba.

Prvním výrazným kladem je, že Křesťan nevybíral jen nejznámější Dylanovy skladby. A tak vedle zlidovělých a často upravovaných A Hard Rain’s A-Gonna Fall (Čím dál tíž se dejchá) nebo Maggie’s Farm (U Majdy na statku) zde najdeme i písně Señor – Tales Of Yankee Power (Señore), One Too Many Mornings (Čeká nás poslední ráno) nebo instrumentální skladbu Nashville Skyline Rag.

Druhým kladem je samotný překlad. Křesťan se snažil o zachování původního smyslu textů, aniž by tím utrpěla básnická hodnota skladeb. Opět zdůrazňuji, že ponechávám stranou detaily, o kterých by bylo možné diskutovat. Cílem desky totiž nebyl ani stoprocentně věrný převod ani překlad do posledního písmenka básnický. Tak jako se Dylan nevyhýbá slangu a hovorovému jazyku, opouští i Křesťan poměrně často svůj kultivovaný standard. Jeho „dejchá“, „blonďatej“ nebo „modrobílej“ však zní naprosto přirozeně, stejně jako ponechání amerických reálií v písních.

Za nejsilnější písně považuji Čím dál tíž se dejchá, Čeká nás poslední ráno (právě zde se Křesťanovi podařilo výtečně a důvěryhodně převést americkou realitu do českých slov) a úvodní duet s Pavlem Bobkem Ještě není tma. Z dalších doporučuji příjemně zaranžovaného Señora (dobro Luboše Novotného) nebo Dívku ze severu, jejíž naléhavost umocňuje v textu trojí opakování slovesa „doufám“.

Dylanovky jsou hudebně barevné album. Sehranou Druhou trávu doplňuje více než desítka hostů, mezi nimiž vyniká Ondřej Konrád na foukací harmoniku (U Majdy na statku). V roli hostů se na albu objevují i zmínění Honza Vyčítal a Wabi Daněk, oba jako sóloví zpěváci a textaři. Vyčítal se v Lily, Rosemary a Srdcovej kluk představuje jako zkušený epik, který dokáže vychrlit vodopád vtipných slov, avšak poetičnosti Křesťanova jazyka nedosahuje. Daňkův verš je (Jak mlýn se točí svět) je jednoduchý, plný gramatických rýmů, ještě méně poetický. Svůj básnický handicap však Daněk zachraňuje kvalitou zpěvu – jeho sytý hlas bez výslovnostních vad s přehledem vítězí nejen nad vokálem Vyčítalovým, ale i Křesťanovým. U Roberta Křesťana coby zpěváka nevadí ani tak jeho mírné ráčkování (například ve Zvoní zvony) jako spíše stále stejný výraz ve většině písní. Samotný Bob Dylan má sice k hlasové dokonalosti daleko, avšak v jednotlivých písních a v jejich různých verzích posluchače překvapuje změny dynamiky a exprese.

Přes tyto drobné výhrady jsou Dylanovky velmi dobré album, a to včetně graficky pěkného obalu s vynikajícími fotografiemi Jiřího Turka. Sám sice řadím o něco výš některá autorská alba Roberta Křesťana (Pohlednice, 1775 básní Emily Dickinsonové), avšak k přebásněnému Dylanovi se budu rád vracet. A pokud jde o hudební aranže, nevznikla u nás v roce 2007 v žánru country tak silná deska.

Vydavatel: Universal
Rok vydání: 2007
Žánr: country
Celkový čas: 46:50