Spilar: Tři jazyky Belgie jako kulturní bohatství

Rozhovor s Maartenem Decombelem ze skupiny Spilar

Ve skupině Spilar zpíváte spolu se svou sestrou Evou. Podle čeho se rozhodujete, kdo bude v které písni zpívat? 

To přichází naprosto přirozeně. Většina písní na albu vznikla tak, že jsme si je se sestrou zkoušeli zazpívat ve dvou a hledali jsme, jak která píseň nejlépe vyzní. Teprve až se nám oběma líbil výsledek, přinesli jsme píseň do kapely a tam jsme s ostatními spoluhráči pracovali na jejím aranžmá. Ve většině případů ale bylo na začátku rozvažování nás dvou sourozenců, čí hlas se ke které písni hodí lépe. Někde o tom rozhodlo i téma písně a její příběh, ke kterému se třeba více hodil ženský hlas.

Hrajete písně lidové, vaše autorské i převzaté. Přesto mám pocit, že to všechno k sobě patří. Měli jste třeba na začátku nějaké mantinely, kam jít a kam už ne? 

Základní myšlenka při výběru repertoáru byla – vybrat písně, které jsou typické pro Belgii a konkrétně pro Flandry. S triem Snaarmaarwaar, které kapele Spilar předcházelo, jsme nehráli jen flanderské, ale třeba také anglické písně. A když jsme vystupovali v zahraničí, například právě v Anglii, přišlo mi trochu hloupé, že já, Belgičan, hraju v Anglii anglické písně anglickému publiku. To byl přesně ten moment, kdy jsem si uvědomil, že bych měl mluvit sám za sebe. Pro mne například nebude nikdy zajímavé slyšet českou kapelu, která zpívá v angličtině písně o tom, co se stalo v Anglii. Zajímají mě vaše české písně s příběhy, které jsou typické pro vaši zemi. Řekli jsme si tedy, že základem našeho repertoáru budou opravdu písně z Belgie. Pak nastala druhá etapa – rozhodnout se, jestli půjde o lidové písně, nebo budeme psát vlastní repertoár. V 60. a 70. letech působilo v Belgii několik zpěváků, kteří vytvořili nový standard pro folkovou hudbu a pro písně ve vlámském jazyce. Už nezpívali o tom, co se přihodilo v 17. století, ale zaměřovali se na městský život nebo na politickou scénu. My jsme se nakonec rozhodli toto všechno propojit a nastavit svůj repertoár velmi široce. Napsali jsme tedy vlastní písně a vedle nich hrajeme velmi staré písně například z 16. století. A také jsme nahráli úpravu písně Jacquesa Brela, jehož tvorba je součástí našeho belgického kánonu a v širším slova smyslu zapadá do toho, čemu můžeme říkat belgický folk. Takto jsme tedy postupně skládali „puzzle“ našeho repertoáru.  

Jste skupina z Belgie a zpíváte především ve vlámštině, často pak lidové písně z Flander. Považujete se tedy spíše za belgickou, nebo vlámskou skupinu? 

To je dobrá otázka, ale odpověď je velmi jednoduchá. Jde o jazyk. Asi víte, že neexistuje žádný belgický jazyk. My zpíváme vlámsky. Belgie je rozdělena na dvě části nebo přesněji na tři. Na severu se hovoří vlámsky a na jihu se nachází Valonsko, kde se mluví francouzsky. Mezi těmito dvěma oblastmi leží Brusel a pak máme ještě velmi malé území, kde se mluví německy. Je pravda, že v politickém slova smyslu mezi dvěma hlavními částmi Belgie existuje napětí a lidé takto o Belgii často mluví. Když ale například já řeknu, že se cítím být Belgičanem a Vlámem, je to pro mne prakticky totéž. To, že se v Belgii hovoří třemi jazyky a že ji vlastně tvoří tři kultury, považuji za naše velké bohatství.     

Ptal jsem se i proto, že na vašem albu najdete také francouzsky zpívanou píseň Germaine…

Tuto valonskou píseň jsme na album zařadili proto, že je prostě nádherná a vypráví silný příběh. Lidé považují Spilar za vlámskou kapelu, protože zpíváme vlámsky, ale ve skutečnosti je to trochu složitější. Zpíváme většinou v dialektu města Ostende, a dokonce lidé, kteří žijí pouhých čtyřicet kilometrů od oblasti, z které čerpáme, nebudou plně rozumět textům našich písní. Já tedy Spilar považuji především za belgickou a až potom za vlámskou skupinu, ale pro většinu posluchačů budeme hlavně vlámská skupina. Ale stále zdůrazňuji ten jeden „balíček“ složený ze tří kultur a jazyků, které tvoří Belgii.    

Váš zvuk stojí především na akustických nástrojích, jako jsou kytary, mandolína, mandola… Ale používáte i syntezátory a elektronika. Jak se vám daří akustickou a elektronickou složku vybalancovat? 

To je dobrá otázka. Stálo nás to hodně času, rovnováhu mezi jednotlivými nástroji jsme hledali možná tři roky. A dnes jsme rádi, že jsme to neuspěchali. Když jsme přemýšleli nad tím, jak naše kapela bude nakonec znít, měli jsme například období, kdy jsme se tři nebo čtyři měsíce vůbec neviděli. Díky tomu jsme si mohli všechno pečlivě promyslet, a když jsme se po několika měsících znovu sešli, mohl jsem třeba říct: „Minule jsme se bavili o tomto, ale já jsem mezitím poslouchat zajímavé nahrávky, a myslím, že bychom se jimi mohli také trochu inspirovat.“ Byl to tedy dlouhý a náročný proces, jehož cílem bylo najít pro nás ideální zvuk. Opravdu to trvalo dlouho, v něčem to připomínalo to, čemu se říká „pomalé vaření“ – jako když dáte ingredience do hrnce a vaříte je čtyři hodiny, aby se chutě správně rozložily. Po tomto pomalém a dlouhém procesu rozhodl o konečné podobě písní náš kytarista Jeroen, který byl zároveň producentem alba. On měl tedy za celou kapelu na starosti řadu důležitých technických i hudebních rozhodnutí. Když jsme na nějakou věc měli různé názory, byl to Jeroen, kdo rozhodl, kterým směrem se bude ubírat výsledek. Často jsme byli z výsledku překvapeni, a dokonce přímo nadšení.