Jazz v Belgii III.

První část článku se věnovala dvěma nejslavnějším belgickým jazzmanům; další hudebníky jsme si představili ve druhé části.

Vraťme se nyní na začátek našeho přehledu a znovu si položme otázku, zda je malá Belgie pro jazzové muzikanty zemí zaslíbenou. Kytarista Gilbert Delsipée (* 1956) říká: „Není problém si zahrát, ale je obtížné získat za svou práci takovou odměnu, jakou si zasloužíte. Situace je stejná jako na konci 50. let: Pro média a širší veřejnost zůstává jazz okrajovou záležitostí.“ Mladý bubeník Davy Palumbo (* 1985) si stěžuje především na vydavatele: „Rozhodně se nepřetrhnou, a možnosti vydávání jsou tím pádem omezené.“

Jako věčný boj o místo na slunci vidí snahu hudebníků prosadit se bubeník Domenico Solazzo, který se snaží v Belgii prosadit sympatický model „Do it yourself“. I když je přesvědčený o tom, že koncerty by měli zajišťovat promotéři a manažeři, zjistil, že nejlépe se o sebe postará sám. „Nevím, proč si většina lidí myslí, že by muzikanti měli hrát, ale neměli by být za to placeni,“ krčí rameny. Problémem podle něj není pouze najít odpovídající počet hraní ke slušné obživě, ale také výroba hudebních nosičů. „Nikdo vám nepomůže s promotion, nepodpoří vaši kreativitu,“ stěžuje si Solazzo, který se nakonec rozhodl hudbu svého improvizačního uskupení PaNoPTiCoN zpřístupnit nejširší veřejnosti. Záznamy ze všech koncertů tohoto tělesa jsou k dispozici k volnému stažení na blogu enterpanopticon.blogspot.com.

Na jiný problém naráží už zmíněný perkusista a pianista Chris Joris: „Pořadatelé belgických festivalů nejsou dostatečně hrdí na talentované muzikanty ze své země. Čím dál častěji zvou hosty ze Spojených států a dalších zemí a tento trend se nejvýrazněji projevuje u mladších promotérů.“ Joris vypočítává několik specializovaných jazzových vydavatelství (Igloo, Werf, Mondo Music), avšak zdůrazňuje, že jde o malé nezávislé labely se slabým vlivem.

Kytarista Hagen Williquet vidí problém v tom, že na jazzové koncerty nechodí dostatečné množství mladých posluchačů. „A chybí infrastruktura a prostředky,“ opakuje to, co cítí řada jeho kolegů. Banjista Frédéric Vandenbergh (* 1954) přidává kritiku na adresu belgických pořadatelů („V zahraničí jsou stokrát příjemnější“) a nahrávacích studií („Je jich málo a jsou drahá“). Hobojistka Emmanuelle Somer (* 1972), která vyrůstala v Bruselu, avšak nyní již 18 let žije ve Francii, však belgickou scénu zdaleka nevidí tak černě. Vnímá malou zemi sousedící s Francií a Německem jako výborný výchozí bod k prosazení se po celé Evropě.

Houslista a skladatel Michel Pieters (* 1955) charakterizuje jazzovou scénu v Belgii následovně: „Naše malá země má 10 milionů obyvatel, což je srovnatelné s populací Londýna. Z toho je milion muslimů, kteří jazz zpravidla neposlouchají. Zbytek je rozdělen mezi vlámskou populaci na severu a francouzsky hovořící obyvatelstvo na jihu. Navíc v několika městech najdete konzervatoř s jazzovým oddělením, kolem které se soustřeďuje specifická jazzová komunita. Tím pádem neexistuje jedna belgická scéna, ani dvě scény rozdělené podle jazyků. Tvoří se zde několik od sebe oddělených populací jazzmanů. A je jich takové množství, že je malý počet jazzových fanoušků nemůže vstřebat. Vychází spousta nových CD, ale kdo je bude kupovat? Na scénách se střídají stále stejní hudebníci, další si musí přivydělávat jako učitelé a jiní po několika letech mizí v zapomnění. Pro nováčky není prostor.“

Je situace opravdu tak tristní? Záleží samozřejmě na tom, zda jsme optimisté, či pesimisté. Kytarista Peter Hertmans (* 1960) například vidí pozitivum v tom, že mezi organizátory akcí je mnoho nadšených dobrovolníků. A zpěvačka Julie Jaroszewski (* 1982) nadšeně líčí: „Když jsem se vrátila z několikaměsíčního pobytu v Anglii, uvědomila jsem si, jaká je kvalita belgického jazzu. Kolik tady máme výborných muzikantů.“