Jazz v Belgii II.

V první části přehledu o belgickém jazzu jsme vás seznámili především se dvěma nejvýznamnějšími osobnostmi: Thootsem Thielemansem a Philipem Catherinem.

Podobně jako Catherine a Thielemans je i třetí nejvlivnější žijící jazzman Belgie původně samouk. Bubeník Bruno Castellucci, o dva roky mladší než Catherine (* 1944), se už jako 14letý sám propracoval na pozici jednoho z nejvšestrannějších hráčů nejen v Belgii. V současné době se vedle jazzu a fusion věnuje i jiným žánrům a například v roce 1987 bubnoval ve finále mezinárodní popové soutěže Eurovision Song Contest. Castellucci doprovázel Boba Mintzera, Counta Basieho, Bobbyho McFerrina, Jaca Pastoria, Joe Zawinula a také řadu svých belgických kolegů včetně Philipa Catherina a Tootse Thielemanse. 

Vedle těchto „otců-zakladatelů“ se však derou čím dál víc do popředí mladí a nadějní hudebníci, srovnatelní se silnou českou generací třicátníků. Jedním z nejvýraznějších je klavírista a skladatel Jef Neve (* 1977), držitel několika diplomů z hudebních škol (v oboru jazzu a komorní hudby), žák Brada Mehldaua, Billyho Harta, Tootse Thielemanse a dalších. Vyniká v oboru vážné hudby i jazzu a už jeho první album Blue Saga sklidilo velký ohlas nejen v Belgii. „Neve je klavírista, který dokáže nadchnout jak neodborné publikum, tak jazzové specialisty, kteří nemohou popřít jeho obrovský talent,“ chválí kolegu Pascal Schumacher. 

Z mnoha desítek dalších umělců, kteří by si zasloužili naši pozornost, vyberme alespoň malý vzorek, reprezentující různé nástroje, přístupy a generace. Saxofonista a flétnista Steve Houben (* 1950), u nás dobře známý ze spolupráce s Emilem Viklickým (album What’s New), byl v roce 1998 belgickými rozhlasovými stanicemi RTBF a VRT vyhlášen nejlepším saxofonistou Belgie a nejlepším flétnistou Belgie i Evropy. V tomtéž roce jej valonští hudební kritici prohlásili nejlepším evropským flétnistou a nejlepším hráčem na altsaxofon.

Klavírista Michel Herr (* 1949) je oceňovaný jako výborný doprovodný muzikant (spolupracuje se špičkami americké scény, jako jsou John Abercrombie, Bill Frisell nebo Lee Konitz), neúnavný leader (v poslední době čím dál aktivnější v zakládání dalších a dalších úspěšných projektů) a zajímavý skladatel a aranžér. Výborných pianistů najdeme vůbec na belgické scéně spoustu. Eric Vermeulen (* 1959), pozoruhodný v duu, triu i početnějších sestavách, nebo Eric Legnini (* 1970), momentálně usazený v Paříži, jsou však dvě jména, bez kterých by se ani rychlý přehled neměl obejít.

Velmi plodným autorem je Bert Joris (* 1957), jeden z nejlepších belgických trumpetistů. Hrával mimo jiné s Philipem Catherinem nebo s Joe Lovanem, v současné době je leaderem vlastního kvarteta. Jako skladatel zásobuje svými kompozicemi především bigbandy po celém světě (od Brussels Jazz Orchestra až po The Vanguard Orchestra nebo The Metropole Orchestra s Pathem Methenym) a jeho tvorbu mají v repertoáru i symfonické orchestry.

Bert Joris získal v roce 1996 cenu Django d’Or, která se od roku 1995 udělovala nejprve vždy jednomu frankofonnímu a jednomu vlámskému umělci, od roku 2000 se obě jazykové komunity pravidelně střídají. Jedním z držitelů „Zlatého Djanga“ za rok 1997 se stal Jorisův jmenovec Chris (* 1952), hráč na perkuse, který se vedle belgické scény orientuje na spolupráci s africkými hudebníky (Adama Dramé, Baba Sissoko) nebo s newyorskými spoluhráči (Bob Stewart na tubu, Eric Person na saxofon a flétnu). „Cena mě na chvíli postavila do světel reflektorů, ale mou kariéru neovlivnila. K zajímavým projektům jsem se dostal vlastním úsilím,“ tvrdí Chris Joris.

Na pomezí mezi světem jazzu, popu a world music se pohyboval loni zesnulý kytarista a autor řady hitů a filmových melodií Pierre Van Dormael (1952–2008). I on rád spolupracoval s africkými hudebníky: k jeho nejzajímavějším nahrávkám patří album Djigui (1997), které natočil s hráčem na koru Soribou Kouatem a s basistou Ottim Van Der Werfem. Krásu západoafrické hudby Van Dormael poznal během svého působení na škole v Senegalu, zatímco v rodné Belgii dal později vzniknout zajímavému společnému projektu s mladou skupinou Aka Moon.

Mají-li belgičtí jazzoví muzikanti zmínit nejzajímavější kapelu své země, právě trio Aka Moon patří k nejcitovanějším. Soubor, který tvoří saxofonista Fabrizio Cassol, baskytarista Michel Hatzigeorgiou (jeden z posledních žáků Jaca Pastoria) a především jeden z nejlepších belgických bubeníků Stéphane Galland, vznikl v roce 1992. I tento projekt má africké kořeny, neboť jeho členové jej pojmenovali podle pygmejského kmene v centru černého kontinentu, po jedné ze svých exotických cest. V současné době se trio belgických jazzmanů neomezuje jen na inspiraci Afrikou. Spolupracovalo s indickým hudebníkem Sivaramanem, s hiphoperem DJ Grazzhoppou nebo – vrátíme-li se do Senegalu – s tamním hudebníkem Doudou n’Diayem Rosem. Na svém kontě mají společné projekty s bruselskou operou či s francouzskými soubory klasické hudby.

Podobnou stylovou směs, nicméně ve větším nástrojovém obsazením, předvádí Octurn v čele s barytonsaxofonistou a klarinetistou Bo Van Der Werfem. Složení souboru se několikrát měnilo, avšak základem jsou vždy minimálně tři saxofony a od roku 2002 také dvě basy a dvě sady bicích. Z jednotlivých členů stojí za pozornost například bratři Bert a Kris Defoortové (tenorový a sopránový saxofon, resp. piano) nebo trumpetista Laurent Blondiau.

Velký vliv má na současnou scénu také pětice Mâäk’s Spirit, která hraje směs jazzu, rocku, alternativní hudby a improvizace. Všichni členové se narodili na konci 60. let, prošli obdobím, kdy měli rádi Boy George, Wham a další diskotékové hvězdičky, avšak později se dostali k propracovanější a kvalitnější hudbě. Mimochodem to, že se členové výše uvedených kapel různě překrývají, střídají a alternují, svědčí o dynamičnosti a zdravé energii mladé belgické scény.