Siger z Belgie – hudební vzpomínky na dětství

Rozhovor s belgickým duem Siger

Duo Siger navazuje na vaše starší Trio Dhoore. Jak došlo k přechodu od tria k duu?

Ward Dhoore: S Triem Dhoore jsme jako tři bratři hráli myslím dvanáct let. V roce 2020 jsme se rozhodli činnost kapely přerušit, protože náš nejstarší bratr se začal věnovat něčemu jinému. Já s Hartwinem jsme chtěli pokračovat v podobném stylu. Jako Trio Dhoore jsme nahráli čtyři alba a většina skladeb, které jsme složili, byla inspirována našimi cestami po různých hudebních akcích. Inspirovali jsme se lidmi, které jsme potkávali, a příběhy, které jsme od nich slyšeli. Jenže přišel covid, a tak jsme si řekli, že dobrým inspiračním zdrojem pro další album by mohl být náš domov, místa, kde jsme společně vyrůstali. Celý jeden rok jsme nemohli koncertovat v zahraničí, vlastně se skoro vůbec nehrálo, a tak jsme měli čas jít zpět ke svým kořenům. Vrátili jsme se na místa, kde jsme jako malí jezdili na kole. Vybavovali jsme si lidi, které jsme znávali… Naše nové album má název Rodeland a kapela se jmenuje Siger. Rodeland je kraj, ve kterém jsme vyrůstali.    

Hartwine, vy jste nějakou dobu žil a působil v Estonsku. Co vám tato zkušenost dala?

Hartwin Dhoore: Ano, šest let jsem žil v Estonsku na ostrově Saaremaa. Je to krásné a inspirativní místo. Získal jsem tam mnoho kontaktů a navázal řadu přátelství a vztahů. Také jsem natočil dvě vlastní alba, na kterých jsem se inspiroval estonskou krajinou. Teď, když jsem se vrátil, chápu tuto šestiletou zahraniční zkušenost jako velmi cennou. Předtím, než jsem odešel, mě totiž Belgie a konkrétně Flandry moc neinspirovaly. Návrat tedy vnímám jako nový a velmi občerstvující začátek. Dívám se teď na Belgii a na Flandry úplně jinýma očima. Vidím krásu tam, kde bych ji dříve nehledal. V Belgii totiž jsou krásná místa, ale musíte se správně dívat. A o tom všem je naše nové album. Jsem rád, že opět můžeme s Wardem bydlet blízko sebe, můžeme vzpomínat na dobu, kdy jsme vyrůstali. Můžeme být spolu každý den a máme dost času na to, abychom společný projekt společně promýšleli. Mluvíme spolu o jednotlivých místech, na která si z dětství vzpomínáme, společně je navštěvujeme a vytváříme soundtrack ke své rodné krajině. Děláme to jak pro lidi, kteří v tom kraji žijí, tak pro ty, kteří žijí jinde v Evropě nebo i ve světě. Jsem moc rád, že se nám povedlo album s takovým konceptem realizovat, a podle ohlasů od nás i ze zahraničí se nám to povedlo. Reakce hudebních odborníků tady na WOMEXu jsou taky velmi dobré.   

Jak byste popsali hudbu, kteoru společně hrajete?

Ward: V posledním roce, když jsme album připravovali, jsme hodně hovořili o společném konceptu. Snažili jsme se jej také nějak popsat, protože lidé se nás často ptají, co vlastně hrajeme. Naše skladby jsou instrumentální, a i když tvoříme vlastní skladby, ovlivňuje nás například klasická hudba a také keltská a skandinávská lidová hudba. Přemýšleli jsme tedy, jak tomu říkat. A došli jsme k termínu „vyprávění instrumentálních příběhů“. Ostatně i lidé, kteří chodí na naše koncerty, nám potvrzují, že příběhy, které vyprávíme mezi písněmi a které nás ke skladbám inspirovaly, jsou stejně důležité jako hudba samotná. A právě to je skutečný koncept naší kapely. Kdybychom mezi písněmi nemluvili, byla by to jen polovina naší práce. Naše komentáře hudbu zdůrazňují a souvisejí s ní. Na toto album jsme přenesli příběhy z našeho kraje a já věřím, že díky hudbě, kterou hrajeme, jsou tyto příběhy zajímavější. Na albu vidíte, že každá skladba má svůj název a ten souvisí s příběhem, který se k ní váže a který vyprávíme během koncertů. Přijďte si nás tedy někdy poslechnout. 

Hartwine, vy jste vydal i autorská alba pro akordeon a působil jste v rámci různých dalších uskupení. Čemu se dnes hudebně věnujete vedle dua Siger?

Hartwin: Zjistil jsem, že mi nevyhovuje být členem moha projektů současně. Jsem rád, když se mohu pořádně soustředit je na některé věci. Pohybuji se v určitém malém okruhu hudebníků a i tady na WOMEXu vnímám, že jsme malý svět ve velkém světě. V současné době mám tedy tři aktivní projekty. Jedním z nich je Siger, se kterým koncertujeme hlavně v kulturních centrech a na festivalech a rádi bychom zvětšili náš akční rádius a dostali se třeba na mezižánrové festivaly. Pak mám projekt s Jeroenem Geerinckem, který je majitelem studia Trad a hraje na kytaru s mnoha vlámskými kapelami. Naše společné duo se jmenuje Viorel a zaměřujeme se výhradně na styl zvaný bal folk. To je takový další „podžánr“, ale pohybuje se v něm hodně lidí a Jeroen má mezi nimi mnoho kontaktů. Také jsme zrovna natočili první album. A pak mám sólový projekt, se kterým se pohybuji mezi oběma těmito světy – jednak také hraji bal folk k tanci a vedle toho mám intimnější sólové koncerty pro akordeon. A také vyučuji na různých táborech a workshopech. To jsou tedy moje současné projekty. Myslím, že je toho tak akorát, abych tomu všemu mohl věnovat dostatek času.

Warde, vy stojíte v čele vydavatelství Trad Records, které vydalo i album Rodeland. Co dalšího jste vydali v poslední době?

Kromě toho, o čem jsme už mluvili, jsme právě vydali album dua Loogaroo, které tvoří Florian De Schepper a Pablo Golder. Hrají taneční hudbu, kterou také můžeme zahrnout do žánru bal folk. Je to zajímavá směs hudebních stylů z celého světa. Konkrétně Pablo je italský hudebník žijící v Belgii. Oba jsou to skvělí muzikanti a já jsem moc rád, že jsme mohli vydat jejich hudbu. Dále jsme vydali nové album Maartena Decombela a Toona Van Mierla, kteří spolu hrají v kapele Naragonia Quartet. Dlouho snili o tom, že natočí album v duu, ale oba jsou velmi zaneprázdněni. Jenže přišel covid a najednou měli čas album nahrát. Moc se mi líbí, jak to pojali. Potom jsme vydali album projektu Mandolinman, který tvoří čtyři hráči na mandolíny s elektronickým doprovodem. To je také moc zajímavý projekt, postavený na lidových melodiích, které tito hráči přepracovali a dali jim nový zvuk a nová aranžmá.