Dáša Voňková: Slunci ležím v rukou (recenze)

Někdejší ?rozhněvaná mladá žena? Dáša Voňková už není rozhněvaná. Zanechala kytarových experimentů a po mnoha a mnoha letech natočila písničkovou desku. Ke spolupráci si přizvala jazzového pianistu Zdeňka Zdeňka, kterému svěřila podstatnou část harmonického doprovodu, zatím sama se soustřeďuje především na zpěv.

Celé album, které mimochodem pokládám za jedno z nejsilnějších, která u nás v roce 2008 vznikla, stojí především na třech prvních: na přírodní lyrice v textech, na využití zvukomalby při zpěvu a na repetitivním, minimalistickém hudebním doprovodu ? někde mezi sólovým Vladimírem Václavkem a moderním jazzem.

Že se Voňková ve svých písních často věnuje stromům a přírodě kolem sebe (inspirace zpravidla pochází z kraje kolem Pyšel, kde písničkářka žije), je známé. Přesto koncentrace stromů a dalších rostlin (Bez bílý) na novém albu překvapí. Zpěvačka k dřevinám hovoří, oslovuje je (?Břízečky, břízy / Jste plné mízy?; ?Jívy, jak jste krásné?; Bezi bílý v malém keři?), vzdává hold jejich kráse (?Čarokrásná višeň v stráni?), avšak používá je i jako metafory (?V mé duši kdysi trpká oliva / zelená se a dozrává?). Vedle stromů autorka promlouvá k vodě (?Říčko, zdali víš / kam míří tvůj proud?; ?Hladino říčky, ty se v obloze zhlížíš?), mluví o větru (?Větříček lehounký / lehá si ke zvonkům modrým do louky?) a samozřejmě o slunci, kterému leží v rukou?

Nejde však o album čistě (přírodně) lyrické. Mezi zdánlivě bezstarostným opěvováním přírody by totiž neměla zapadnout minimálně dvě silná témata: osud židovských a romských dětí v kontextu válečného 20. století (Ester a Géza) a příběh zpěvaččiny lásky k těžce nemocnému manželovi (nádherně metaforická Oliva). Už kvůli těmto dvěma textům si album zaslouží vstup do zlatého fondu českého (nejen) folku.

Voňková dokáže své příběhy i pocity vyzpívat jak téměř monotónně (Nádech), tak se spoustou expresivních výrazů, citoslovcí, halekání (Háje) nebo se zajímavými melodickými postupy (Břízy). Minimalistický doprovod kytary (časté opakování jednoho akordu) vyvažují zajímavé aliterace v textech (říčka, třpyt, záře, hřeje, křišťál). Zdeněk Zdeněk se jako klavírista snaží sloužit písním, podbarvovat je, avšak jen zřídkakdy odbočí k jazzovým sólům a exhibicím.

I když má album rudo-bílý obal (také minimalistický) obal, ve skutečnosti z něj sálá spousta barev. Čiší z něj radost i smutek, zranitelnost i vnitřní síla. Toho všeho Voňková se Zdeňkem docílili s minimem vyjadřovacích prostředků. I díky tomu jde o obdivuhodnou desku ? křehkou, čistou, krásnou.

Rok vydání: 2008
Vydavatel: Indies Happy Trails
Žánr: folk/jazz
Celkový čas: 44:46