Slyšte, lidé! – Brno hudební VI.

Jako první si představíme křesťanskou kapelu Way to Go. Vznikla před čtyřmi lety a tvoří ji zpěvák a baskytarista Jožka Balada, zpěvák a kytarista František Herz, zpěvák Dominik Levíček, na klávesy hraje Tomáš Majtán a na bicí Pavel Hrdinka. V roce 2016 skupina vyhrála soutěž Gospeltalent na Slovensku, díky čemuž mohla vystoupit na turné po velkých slovenských městech a na festivalech Campfest a Lumen. V letošním roce se Way to Go představili na hlavním pódiu vsetínského festivalu United a nyní vydali své první album.

Brněnská skupina Květy vymyslela zajímavý projekt. Každý z jejích tří členů má napsat album v žánru, který pro tuto kapelu není úplně obvyklý. Na podzim vyšla první dvě alba – Lorenzovi hoši Martina Kyšperského s písněmi ve stylu country a Japonec Aleše Pilgra v elektronickém stylu. Oba tyto programy, sdružené pod označením YM, měly živou premiéru v našem pořadu Jak se vám líbí. Když jsme se Martina Kyšperského, našeho dlouholetého spolupracovníka, zeptali, proč se rozhodl psát právě ve stylu country, odpověděl: „Líbí se mi zvuk akustických nástrojů. Například banjo je legrační. Chtěl jsem si nějak vymezit prostor toho, co budu skládat a proč. Takové omezení mi pomáhá. V případě tohoto projektu jsme si řekli, že v nahrávce nebudou žádné bicí ani perkuse. Mělo to být album s jednotnou atmosférou, které si pustíme v určité náladě. Vlastně pořád zpíváme o lásce, ale ten žánr to umožňuje říct jinak.“ Když prý kolegům z kapely Alešovi a Ondrovi tento nápad předestřel, smáli se. „Nevěřili, že to dotáhnu dokonce, pokračuje Martin, „protože už předtím jsem jim vyhrožoval, že složím bluesovou desku, ale nebylo z toho nic. Blues v mém podání byla nuda, protože jsem tam nedokázal propašovat zajímavější linky zpěvu a vlastně ani témata. Naopak country deska se skládala velmi rychle a snadno. Kluci se v tom našli a hrají fantasticky.“ Vedle tří členů skupiny Květy na albu Lorenzovi hoši hraje jako host kytarista Petr Uvira.

„Svou hudbu dělá poctivě, zaujatě, přirozeně, bez nějakých ambicí omračovat a oslňovat,“ napsal hudební publicista Petr Gratias o zpěvačce Dáše Ubrové, která pod svým jménem nedávno vydala první album. Jedná se o žánrově pestrou nahrávku – v jednotlivých písních vedle základní kapely, tedy kytar, basy, kláves a bicích, slyšíme například akordeon, trubku, trombón, saxofony, housle, violu a violoncello. Nahrávalo se ve špičkovém studiu Sono Records, zvuk, mix i mastering měl na starosti vyhledávaný producent a zvukový inženýt Milan Cimfe, který si na albu s Dášou Ubrovou zazpíval dva duety. Kdybychom chtěli pojmenovat žánry, pak na albu najdeme pop i folkrock, bossanovu i akustický jazz, šanson i melodický rock. Zatímco texty si zpěvačka zásadní píše sama, o hudbu se postarali – s jednou výjimkou od Emila Kopřivy – kytarista Pavel Šmíd a pianista Vojtěch Svatoš. Ti také tvoří základ doprovodné kapely.

Skupina Ty Syčáci má na svém kontě už docela bohatou diskografii. Její nové CD se jmenuje The Tramp! a vyšlo u příležitosti 100 let od založení republiky a také 100 let od vzniku trampingu. Album volně navazuje na předchozí studiový titul Eldorado. Tvoří s ním jeden celek, který je zároveň poslední části trilogie „o dětech, rodičích a prarodičích“, kterému předcházely „opery“ SSSS a Lišák je lišák. The Tramp! je konceptuální album, které ve 14 skladbách popisuje cestu českých trampů, třikrát vyhnaných ze své země kvůli svobodomyslným písním, po světě. Trampové během dvacátého století putovali na Západ tak dlouho, až se dostali zpátky domů. „Celou tu dobu hledají na svých cestách Domov, Řeč, Píseň, Pravdu. Jsou na stopě odhalení Hudby a Poezie. Nacházejí poklad, jehož mimořádnou hodnotu ale není snadné ocenit. Jejich vnukové se o to pomocí retro-futuristických trampských písniček pokoušejí,“ uvádějí Syčáci v bookletu alba.

V době, kdy měl Petr Váša, pozdější kapelník skupiny Ty Syčáci, za sebou zásadní nahrávky se skupinami Z kopce a Ošklid, se na jižní Moravě narodil Jan Fic. Přesto i o něm dnes už mohu říct, že patří k důležitým postavám brněnské hudební scény. Mladý muzikant, který je zároveň výrobcem kytar a dalších hudebních nástrojů pod značkou Red Bird Instruments, například vyhrál soutěž Blues Aperitiv a z ní postoupil do hlavního programu prestižního festivalu Blues Alive v Šumperku. Je kapelníkem skupiny The Weathermakers, se kterou dostal blues až do finále Porty v Řevnicích u Prahy a na několika festivalech se mihl i jako kapelník recesistické trampské skupiny The Honzíci. Doslova před několika dny pak Honza Fic představil své první sólové album Město.

K nedožitým sedmdesátinám brněnského zpěváka Oldřicha Veselého vydal Supraphon výběrové album Černý racek/To nejlepší. Vydavatel uvádí: „Veselého silné melodické nápady, občas koketující s motivy klasické hudby, často zařaditelné do kategorie kvalitního art rocku a vždycky nesoucí pečeť jeho schopnosti procítění, nepochybně patří k tomu nejlepšímu, co u nás v tomto oboru vzniklo. Také jeho instrumentální zdatnost, kombinovaná s vytouženým zvukem kvalitních varhan a pozdějším umným využitím elektroniky, je pozoruhodná. Přidejme k tomu jeho zásadní vokální brněnskost, tedy zvláštní talent podat témata svérázně, nevykalkulovaně, mužně pateticky. Ve spojení s výraznými texty Milana Hanáka nebo Pavla Vrby vznikaly kompozice vícevrstevné, vícedílné, občas mnohaminutové, ale nikdy nudící. V jeho tvorbě v různých etapách snad můžeme vystopovat inspiraci Uriah Heep, Yes nebo Genesis, ale ve výsledku je tam vždycky zásadní poznávací znamení Oldřich Veselý.“ Oldřich Veselý býval hostem i našeho pořadu Jak se vám líbí a například rozhovor z roku 2011 o jeho tehdejším albu Restart si můžete poslechnout v našem webovém audioarchivu.

Skupina Progres 2 vydala po 30 letech nové řadové album. S Progresem si většina z nás spojuje rozsáhlé konceptuální nahrávky, jako byly rockové opery Mauglí, Dialog s vesmírem, Třetí kniha džunglí nebo Mozek. Tento přístup umožňoval brněnským muzikantům rozvíjet hudební i textová témata podobně jako v anglosaském světě Pink Floyd nebo Yes. K Progresu pochopitelně patřily i hity, ať už se jednalo o Planetu Hieronyma Bosche nebo Píseň o jablku, ale v první řadě to vždy byla skupina rozsáhlých projektů. A takový je i Tulák po hvězdách, nové album s několika opravdu výraznými písněmi, které však má smysl poslouchat především jako příběh, jako celek. Autorsky se na novince podílelo všech pět členů aktuální sestavy – Roman Dragoun, Zdeněk Kluka, Miloš Morávek, Pavel Pelc a Pavel Váně. Tmelem je text Martina Kudličky ze skupiny Lidopop s drobným přispěním básníka Ivana Petlana, ale ani hudební složka rozhodně nepůsobí roztříštěným dojmem. Naopak, je zřejmé, že všichni hudebníci psali především pro kapelu jako celek a autorský rukopis žádného z nich nevyčnívá. Výstupy hostů – od violoncellistky Doroty Barové přes bývalého člena Progresu Emanuela Sideridise až po dechovou sekci – jsou sice pro celek prospěšné, ale přece jen spíše epizodní. Ještě dodám, že téma pro své nové album Progres přezval z knihy Jacka Londona.

Skupina Kontrolla vznikla spojením rytmické sekce kapely Narvan se zpěvákem skupiny Holly Rollers Olafem Horákem. V roce 2015 zahrála živě v našem studiu a později jí vyšlo album Doping.

Alband je nová kapela zpěváka Jaroslava Alberta Kronka, kdysi lídra oblíbeného rockového Kernu. Ovšem výraz „nová“ je třeba brát s rezervou, protože Alband koncertuje už deset let. V novém složení s hráčem na klávesy Zbyňkem Petrželou kapela vydala nové album s názvem Reziduum. Na rozdíl od rockového Kernu se v Albandu muzikanti drží především akustických nástrojů, ale spíše než o folkrock jde o opět o rock, jen hraný jiným způsobem. Jistotou pak zůstává Kronkův dobře známý silový způsob zpěvu.

Vlivnou postavou je na brněnské scéně také Pavel Zlámal, saxofonista, který hraje v bigbandu B-Side Band, dlouhodobě se věnuje rokenrolu, ale zároveň se zabývá free jazzem a volnou improvizací. Jen v roce 2018 vydal čtyři alba se svými vlastními kapelami – s kvartetem PQ, s další jazzovou skupinou ZKKP, s projektem Heterofón a s kapelou Brünnwerk. Brünnwerk je – podle jeho protagonistů – „poezie všedního dne Petra Rybíze Tomana v doprovodu jazzově improvizačního tělesa pod kuratelou Pavla Zlámala“.

V závěru pořadu se vrátíme k projektu YM, tedy k pokusům členů skupiny Květy napsat celá alba v netradičních žánrech. Jako druhý v pořadí své album napsal a natočil Aleš Pilgr. Bubeník Květů tentokrát stojí za klávesami, respektive za počítačem, a věnuje se elektronické hudbě. Zatímco Květy běžně hrají tvorbu Martina Kyšperského, Aleš donedávna realizoval své písně buď sólově – to bylo album Nos na stůl z roku 2006 – nebo později v kapele Biorchestr. Ta ale dnes už neexistuje a novou Alešovu tvorbu si můžete poslechnout právě z elektronického alba Japonec projektu YM. Jsou to skladby více než na příbězích postaveny na úderných sloganech, nad melodií vítězí hypnotický rytmus, jakási fúze prvků a zvuků elektronické hudby od 80. let po začátek tohoto století. Pilgr jako autor jde v rytmičnosti a „sloganovitosti“ ještě mnohem víc na dřeň než na albech Biorchestru a můžeme si jen klást otázku, nakolik je to jeho přirozený autorský vývoj a nakolik vědomá stylizace do zvoleného žánru.