Slyšte, lidé! – Brno hudební V.

Charlie The Bomber byla rocková skupina oblíbená v 90. letech. Na lokální scéně bodovala už se svými demosnímky, píseň Jenom půl se stala obrovským hitem a úspěšné bylo i stejnojmenné album. Nicméně v roce 1996 se kapela odmlčela, její zpěvák Tom Jegr se vydal na sólovou dráhu a i další členové měli jiné aktivity. Až v roce 2011 Charlie The Bomber opět vystoupil nejprve na jednom festivalu a v následujícím roce se začal opět objevovat na pódiích i samostatně. A v roce 2011 obnovená kapela nahrála také nové album Šťastný dny přijdou. Ze sestavy vedle už zmíněného Toma Jegra zmíním především baskytaristu Františka Goliše Drápala. Ten v mezičase působil v kapele Lehká noha a později se stal členem skupiny Rangers.

Trio Sonzich, které hraje elektroakustickou hudbu, ambient, hudbu taneční a experimentální, tvoří Paul Sawyer, který ovládá počítače, bubeník Naj Rachuk a klarinetistka Kri Urbank. Skupina nedávno odehrála živé vystoupení v našem rádiu.

Dva týdny před skupinou Sonzich hrála v našem studiu jiná brněnská kapela, která se věnuje ambientní hudbě a netradiční zvukové estetice. Od roku 2004 do roku 2012 fungovala v Brně kapela Furré. Po odchodu její zpěvačky Marty Svobodové z Brna probíhal nějakou dobu přerod do nové formace. Ta nakonec dostala název Jikry a působí v ní tři bývalí členové Furré – Tomáš s midi controllerem, Ondra na basu a Petr na bicí. To vše tentokrát už bez zpěvu a v mnohem abstraktnější rovině. A také bez názvů skladeb.

V roce 2009 vydala své první album skupina Narcotic Fields v čele s muzikantem Tomášem Bayerem a zpěvačkou Terezou Kopeckou. CD se jmenovalo Erase a kapela se na něm pohybovala na cestě od triphopu přes kytarovou nezávislou scénu až po elektronickou hudbu. Šlo o estetiku, která čerpala z alternativní scény 90. let a k tomu přidávala i modernější prvky. Skupina fungovala dál, i když se na její desku trochu pozapomnělo. Mezitím však začala fungovat její akustická varianta – trio s názvem Acoustic Fields, které se s Narcotic Fields, pokud jde o repertoár, překrývá jen částečně. Acoustic Fields loni vyhráli brněnské kolo Porty a v létě si zahráli živě také v našem studiu. Jenže mezitím už Tomáš, Tereza a jejich spoluhráči pracovali na novém elektronickém albu s názvem Tripophobia. Vyšlo v prosinci 2015 a jeho název odkazuje ke strachu z nepravidelných povrchových struktur. „Naše tripophobia je však abstraktnější a týká se strachu z neznámých děl v našem vědomí, strachu z toho, co nemůžeme kontrolovat,“ uvádí kapela a odkazuje mimo jiné k bolesti, manipulaci a paranoie, ale také k naději, že věci se mohou začít vyvíjet správným směrem. Album je tedy soundtrackem k těmto duševním stavům a vnitřním procesům.

Zpěváka a kytaristu Toma Jegra jsme už zmínili v souvislosti s kapelou Charlie The Bomber. V době, kdy tato skupina nefungovala, se Jegr vydal na sólovou dráhu. A svá vlastní alba vydává dál, nedávno dokonce dvě současně. Jedno se jmenuje Souznění a jde o velmi osobní hudební zpověď člověka, který našel křesťanskou víru a uvědomuje si svůj neustálý zápas s hříchem. Druhé CD má název Tom Jegr & Gang 2015 a jde o naprosto regulérní bigbítovou desku, kterou Jegr nahrál se svou koncertní sestavou. Autorkou několika textů a spoluautorkou jedné melodie na tomto rockové albu je Xenie Psotová, které Jegr pro změnu druhou, akustičtější, desku věnoval. Postava osudové ženy tak oba disky propojuje a posluchač si může leccos domýšlet například z textu písní. Tom Jegr má hodně odžito a také odehráno. Díky tomu jeho rock i akustické blues znějí důvěryhodně a obě alba se velmi příjemně poslouchají, pokud nehledáme experimenty a hudební novátorství. Texty písní jsou po formálně stránce většinou řemeslně v pořádku a naštěstí více než několik zmíněných klišé zaujme jejich vroucnost a přímočarost.

Další skupina z Brna si říká Kumbalu. Na svém novém albu Když je zima na Balkáně se snaží propojit módu exotických rytmů, vegetariánství, exotickou kuchyni, všeobjímající matku Zemi, jejíž tamtamy v nás tepají, odmítnutí konzumního stylu života a přitom nekončící konzumaci „dobrého vínka“ i exotických koktejlů. Hudba je to rytmická, energická, s důležitou rolí perkusí a saxofonu, ale – možná trochu překvapivě – také houslí. Zvuk se oproti minulému albu Betno pročistil, na aktuální desce zní Kumbalu odlehčeně a profesionálněji. Album tak lze tak brát jako kultivovaný doprovod k tanci i k jiným formám zahánění zimy.

Rád bloudím podle starých map. To je název třetího alba brněnské skupiny Baobab. Jak si můžete přečíst na webu kapely, „Baobab vznikl sloučením cimbálové muziky s kytarou, která dodala původně čistému folkloru další rozměr“. Po patnácti letech výsledek rozhodně nezní jako pouhé spojení cimbálky s folkem. Na albu si posluchač užije swing i dixieland, latinu i folkrock à la Folk Team. Folklorních ohlasů je zde minimum. Mezi styly Baobab opravdu trochu bloudí. Zkouší si hrát s rockem, s meziválečným swingem, nabídne baladu s výrazným akordeonem nebo dixieland, country i inspiraci Semaforem. Baobab hraje především na svatbách a soukromých oslavách převzatý repertoár. Jeho alba jsou však čistě autorská. Aktuální CD vzniklo jako tvůrčí spolupráce kapelníka a skladatele Jiřího Pallicha a textaře Vladimíra Tesárka.

Zdeněk Král je pianista a skladatel, interpret a autor mnoha tváří. Píše hudbu k divadelním hrám, natáčí klavírní improvizace, věnuje se tvorbě pro děti – nejen jako muzikant a skladatel, ale i jako moderátor televizních pořadů. Se společným projektem s mandolinistou Martinem Krajíčkem vyhrál folkový festival Zahrada, spolupracuje s Marianou Chmelařovou, Andreou Buršovou a dalšími herečkami, je autorem knihy Drakouni. Jeho nové sólové album Nahá je složeno ze „sólových klavírních skladeb pro každého, kdo chce mít hudební zážitek, povznést se, relaxovat, řídit auto, žehlit, jen tak se válet…“, jak tvrdí autor.

Skupina s názvem The Blu’ Ravens hraje písně u nás nepříliš známé americké kapely The Black Crows. Žánrově jde o syrový rock ve stylu 70. let, za mikrofonem stojí zpěvačka Ivana Dvořáková, kapelník se jmenuje Mojmír Hložek.

Velmi svérázný styl si už od 80. let v Brně pěstuje Petr Váša, v posledních více než 15 letech se skupinou Ty Syčáci. Ta byla mimochodem historicky prvním vítězem ankety Proglasu o Album roku. Ty Syčáci byli původně trio, které hrálo bez bicích, ve stylu „akustického bigbítu“. Později se ke skupině na některých projektech a koncertech začal přidávat bubeník Aleš Pilgr. Ty Syčáci mají na svém kontě řadová alba Máj v dubnu, Lék & jed, Krása a Eldorado, dále rockové opery Samota, sláva, smrt a spása a Lišák je lišák a kompilaci Bum Bum Bum. Nejnovějším počinem kapely je koncertní nahrávka Tytyty živě…, kterou uvozují slova: „Takhle hrajeme, když se cítíme opravdu dobře a naše publikum se pozvolna stává zajímavějším než my.“ Album obsahuje záznam koncertu z brněnského klubu Stará Pekárna a fotografie z tohoto vystoupení si můžete prohlédnout v bookletu. Vedle toho však album obsahuje i několik bonusů – jsou to jednak skladby, které se nevešly na CD Krása, jednak písně z různých kompilací. Jinak koncertní záznam stojí především na písních z alb Krása a Eldorado, což byly mimochodem svým charakterem velmi rozdílné desky. První byla rocková s českými texty, druhá žánrově hůře definovatelná a s texty v takzvané translatině, jazyce poskládaném z obecně srozumitelných slov z různých jazyků.

Megafon je vokální formace, kterou tvoří nestor brněnského bluegrassu a acapellové hudby Michal Hromčík se svými dvěma syny Filipem a Adamem a s jejich vrstevníkem Filipem Daňhelem. Hromčík-otec, který v 80. letech ve skupině Ucho zpíval vedoucí hlas, se v novém projektu přesunul k basu, zatímco o sóla se dělí o generaci mladší zpěváci. Stejně jako zmíněné Ucho, někdejší vítěz Porty, je i Megafon mužská vokální čtveřice, ale rozdíl je zřejmý. Ucho zpívalo spirituály a gospely, Megafon se věnuje především úpravám písní z oblasti světové populární hudby, případně i ve vlastní tvorbě poplatné současnému popu. Vzorem je v Americe velmi populární skupina Pentatonix, která se i bez hudebních nástrojů vyrovná největším popovým hvězdám současnosti.