Claudia Nora Urio: Země nás k sobě stále přitahuje

Claudia Nora Urio: Země nás k sobě stále přitahuje

Pořad v souvislostech


Claudia Nora Urio ze Švýcarska
Budeme vysílat

S Tomášem Háčkem o albu Littlewood Songs
S Janem Smigmatorem o albu Murphyho zákon
Skupina 29/2
Vysílali jsme


Kluk z Husovky – rozhovor s písničkářem Kubou Horákem

Se skupinou Zuby nehty o albu Srdce ven

Rozhovor se skupinou Džezvica
Audioarchiv
7. června 2021 Aktuality, Folk Autor: Milan Tesař

Claudia Nora Urio je švýcarská zpěvačka a autorka písní. Na svém novém albu Terra pracovala společně s bubeníkem Ismaëlem Rodriguezem a s řadou hostů. Zpívá na něm nejen o lásce a běžném životě, ale také o situaci na Blízkém východě, o médiích nebo o mentální anorexii. Poslechněte si rozhovor z našeho archivu.

Rozhovor se švýcarskou zpěvačkou Claudií Norou Urio

Proč jste své album pojmenovala Terra, Země?

Za názvem alba Terra se skrývá dlouhý příběh. Jeden můj kamarád fotograf mi občas jen tak posílal své fotografie. A jednou jsem od něj dostala snímek obdělávané země, velké kusy zorané půdy. To mě inspirovalo k písni nazvané Terra – Země –, ke které jsem napsala nejprve text a potom hudbu. A pak jsem si uvědomila, že by se mi to líbilo i jako název celého alba. Země je pro mne totiž velmi důležité a navíc aktuální téma. O zemi se teď hodně mluví. Nedávno jsme slavili Den Země. Země nás také stále ovlivňuje – celý život podléháme gravitaci, svým způsobem proti ní bojujeme, když toužíme například po cestách do vesmíru. Stavíme výškové budovy, létáme letadlem, a přesto jsme stále přitahováni k Zemi. Toto uvědomění od nás vyžaduje pokoru, ale zároveň cítíme, že nás Země přijímá k sobě. Odtud už je pak jen krůček k úvahám o smrti, což je také časté téma písní. A i když mají písně o smrti svou dramatickou rovinu, já nemyslím ani ne na nějaké morbidní příběhy, ale spíše opět na zemi, půdu, která nás po smrti přijme. Když večer uléháme, je to vlastně také taková „malá smrt“, navíc se opět plně odevzdáváme zemské přitažlivosti… Toto jsou všechno úvahy, které se mi honily hlavou, když jsem se rozhodla album takto pojmenovat.

Album se tedy jmenuje podle jedné konkrétní písně. Lze je ale vnímat také jako jeden celek?

Ano, myslím, že album lze vnímat jako celek. Zahrnuje písně, které jsem psala během delšího časového období – asi od svých dvaceti let až do současnosti. A teď je mi přece jen o něco víc… (smích). To album tedy reflektuje mou cestu tady na zemi, chvíle, které jsem prožila s různými lidmi, mé postřehy. V písních se snažím vyjádřit své vidění světa, ale dělám to tak, abych zároveň oslovila co nejvíc lidí. Proto jsou možná mé verše někdy trochu obecné a hudební styl také volím tak, aby se líbil více lidem, ale zároveň byl pestrý. To souvisí s tím, že mám ráda lidi a snažím se k nim natahovat svou ruku. A toužím po jejich odpovědi.    

Jakým způsobem skládáte nové písně?

Pokaždé je to jinak. Někdy je, jak už jsem říkala, základním impulsem pro napsání písně nějaký předmět, například fotografie. V takovém případě začínám textem, i když je jasné, že už samotná poezie v sobě skrývá určitou hudebnost. To je naprosto samozřejmé. Potřebuji, aby dobře zněla už samotná slova. Ale může se také stát, že se procházím po ulici, a najednou mě napadne melodie. Na jejím základě pak vystavím harmonii a teprve potom text. A můžete se také přihodit – i když je to v mém případě spíše výjimka –, že mě napadne všechno najednou. Je to případ poslední písně na albu, která se jmenuje Petit bout de rien, Kousíček ničeho. Ta mě opravdu napadla celá naráz. I proto je ta píseň tak čistá a jednoduchá, jen klavír a hlas. Nic jsem na ní za léta nezměnila.   

Album jste nahrála společně s aranžémrem a producentem Ismaëlem Rodriguezem. Jak vaše spolupráce probíhala?

Ismaël je už dvacet let můj dobrý kamarád. Je to bubeník, potkali jsme se díky hudbě. A právě on mi ukázal, jak důležitý je v hudbě rytmus a jak velký smysl má přemýšlet u každé písně o jejím vlastním rytmickém stylu. Hodně mi pak pomohl s konkrétními písněmi. Například k písni Ophélie vymyslel rytmus, který připomíná hudbu orientu a možná konkrétně severní Afriky. Když mi navrhl píseň takto změnit, hned jsem zajásala a bylo mi jasné, že ji musím přearanžovat. A právě to mě baví – zbořit něco, co jsem předtím vystavěla, abych to mohla vybudovat znovu a jinak. Nebojím se takových změn, přistupuji ke svým písním jako ke stavebnici a stále hledám tu nejlepší variantu.   

Měla jste vůbec už možnost zahrát některé z písní na albu naživo?

Nejstarší z písní jsem už hrála naživo, a to s kapelou v klasickém obsazení kytara, basa, bicí… Ale tyto nové úpravy písní nebo nejnovější skladby jsem zatím neměla možnost uvést na koncertě. V době, kdy se nemohlo hrát, jsem přemýšlela, že bych si alespoň předem zorganizovala nějaké turné. Když došlo k prvnímu rozvolnění, odjela jsem s malým týmem od svého vydavatele na víkend do Maroka, kde jsme natočili reportážní videoklip. Potkala jsem se tam se spoustou skvělých lidí a rozhodla jsem se, že své první turné k tomuto albu uspořádám právě v Maroku. Původně jsme je plánovali na duben, ale pak jsme si uvědomili, že to je ještě příliš brzy. A tak jsme je přeložili na říjen. Doufám, že se to povede.