Terra Profonda: Přestaneme se snažit… a máme novou píseň!

Rozhovor s maďarskou skupinou Terra Profonda

(Odpovídá zpěvák Vincenzo Lo Buglio)

Jak v kapele skládáte písně? Je to kolektivní práce?

Ano, je to kolektivní práce, ale přesto má každý z nás v kapele nějakou konkrétní roli. Není to nijak striktní, ale já mám většinou na starosti melodii, kterou zpívám, a také text. A přispívám i dalšími nápady, z kterých se postupně rodí téměř konečná podoba písně. Úplně dokončená totiž píseň není nikdy. Prostě na ní jen přestaneme pracovat. 

Jste trio, ale vaše nástrojové obsazení je velmi pestré. Váš kolega Krisztián Kiss například střídá kobzu, irské buzuki a saxofon. Jak poznáte, který nástroj se ke které písni hodí?

Rádi experimentujeme, zkoušíme různé instrumentace, různé podoby písně. Necháváme tomu volný průběh a ideální podoba vznikne přirozeně sama. Jakmile máme pocit, že lepší verzi už nevymyslíme, přestaneme se snažit… a máme novou píseň. 

Ve vašich textech najdeme spoustu emocí, ale také fragmenty příběhů. Co z toho je pro vás důležitější?

Když čtete nějaký příběh, zprávu nebo povídku, autor vždy pracuje s nějakými pocity, které ve vás má text vyvolat. Příběhy tedy od emocí nelze oddělit. Všechno souvisí s pocity a emocemi. Bez nich nemáte šanci někomu něco sdělit. Ta otázka je vlastně velmi složitá. Možná bychom rádi uměli věci zjednodušit a rozdělit, ale není to možné. Můžete samozřejmě naše texty analyzovat, najít v nich prvky příběhů i emocí, ale nakonec je to všechno smíchané dohromady – pocity, myšlenky, fakta, příběhy, vyprávění… A vůbec nezáleží na tom, jestli jsou ty příběhy skutečné. Tom Waits [vejts] jednou prohlásil, že pravda je přeceňovaná. A to je pravda. 

Vybíráte si místa, kde koncertujete, podle kvality zvuku?

To je dobrá otázka. Rádi bychom si vybírali místa ke koncertování podle zvuku, hodně jsme o tom v kapele diskutovali, ale bohužel nejsme tak známí, abychom si mohli vybírat. To může snad nějaká superstar. Ale nejde jen o zvuk. Jsou místa, která máme raději a kde se nám hraje dobře, například divadla, kde se diváci opravdu na naši hudbu mohou soustředit. Nicméně hráváme i na festivalech, což je úplně jiný žánr. Ale věřím tomu, že když si s sebou nesete svou tvorbu a jste poctiví, bude to fungovat na každém místě. 

Za několik dnů budete hrát u nás v Česku na festivalu Colour Meeting v Poličce. Jaké jsou potom vaše další plány?

Každý z nás má své zaměstnání, což je v současné situaci naše štěstí. Já vychovávám dvě děti a já i mí kolegové jsme hodně zaneprázdnění. Ale s kapelou zkoušíme, píšeme nové písně, experimentujeme a těšíme se na další koncerty. Vystupování před lidmi je pro nás totiž to nejpodstatnější. Chceme s posluchači sdílet emoce, což je mimochodem oboustranný proces. I dav pod pódiem má své vlastní příběhy, které v nás mohou rezonovat. A pokud jde o vystoupení u vás v Česku, těšíme se na české pivo, které máme opravdu moc rádi. Po koronavirové pauze se opravdu těšíme na živé hraní. Můžeme tedy slíbit, že na festivalu u vás budeme hrát opravdu naplno.