Sophie Lukács, maďarsko-kanadská hráčka na koru

Kora je tradiční západoafrický nástroj s jednadvaceti strunami a historií sahající do 13. století. Její rezonanční tělo tvoří kalabasa potažená kozí kůží a tradičně se struny ladí pomocí kožených kroužků. V šedesátých letech se nástroj modernizoval a začaly se používat mechaniky podobné těm na kytaře. Sophie v rozhovoru připomíná společenskou roli hráčů na koru: hudba byla tradičně spojena s kastou jali neboli griotů, kteří nebyli pouze hudebníky, ale také vypravěči, historiky a genealogy. Prostřednictvím písní uchovávali příběhy a paměť celých generací a jejich význam přetrvává dodnes.

Důležitou součástí hudby tria Sophie Lukács je práce s různými jazyky a kulturními tradicemi. Na dosavadních nahrávkách používají francouzštinu, angličtinu, bambarštinu, jazyk lingala a maďarštinu. Sophie sama ovládá několik jazyků a s Noelem mají několik jazyků společných. Výraznou inspirací je pro ni přitom nejen západoafrická hudba, ale také maďarská tradice: během koncertu v našem studiu zazní například tradiční maďarská píseň Tavaszi szél. Další tradiční skladbou je Samba Yaya, kterou Sophie zná z repertoáru Toumaniho Diabatého a kterou trio upravuje po svém. 

Ke koře se Sophie Lukács dostala během cest po západní Africe. Na univerzitě poprvé slyšela tento nástroj právě na koncertě malijského mistra Toumaniho Diabatého a jeho zvuk ji okamžitě uchvátil. O několik let později, když studovala medicínu v New Yorku, náhodou znovu zaslechla koru v ulici a zjistila, že hraje právě Diabaté. Vnímala to jako znamení, domluvila si u něj lekci, později absolvovala jeho mistrovský kurz v Paříži a nakonec strávila sedm let studiem v Bamaku. Přestože se předtím celý život věnovala hudbě a hrála mimo jiné na klasické housle, zdůrazňuje, že hra na koru znamenala úplně jiný způsob osvojování hudby, protože jde především o ústní tradici.