Catrich Finch & Seckou Keita: Ptáci neznají hranice

Rozhovor s velšskou harfenistkou Catrin Finch a senegalským hudebníkem Sekou Keitou

Seckou, co jste věděl o harfě předtím, než začala vaše spolupráce s Catrin?

Keita: Harfu jsem znal z oblasti klasické hudby a její zvuk se mi vždy líbil. Chtěl jsem tedy tento nástroj poznat blíž, zajímala mě technika hry. Když jsem začal pracovat s Catrin, znamenalo to pro mě, že jsem mohl harfu jako nástroj pozvat více do detailů. Předtím jsem ji totiž znal vlastně jen z rádia.

Co pro vás bylo na souhře s tímto klasickým nástrojem nejnáročnější?

Keita: Celý ten projekt byl vlastně výzva, protože svět klasické hudby pro mne byl úplně nový. Byla to oblast, kterou jsem pro sebe teprve musel objevit. Nepoužívám noty, a přesto jsem potřeboval to, co znám, nějak včlenit do jejího hudebního světa. Říkal jsem si: Jak vůbec můžeme hrát spolu, co budeme vůbec hrát? Bude to při každém koncertě stejné? – Nakonec pro mě bylo úžasné, když jsem zjistil, že Catrin není jen klasicky vzdělaná hudebnice, ale že je otevřená improvizaci. Bariéry tedy postupně mizely a my jsme se učili opravdu spolupracovat. Otázka například byla, jakou budou mít ty skladby výslednou podobu. U nás v Senegalu je například běžné, že jedna skladba trvá i hodinu. Tím pádem prožíváme výzvy každý večer na pódiu, když spolu hrajeme. Pokaždé znovu musíme řešit, jak bude která skladba dlouhá, jak se bude vyvíjet. Ale jsou to podle mne výzvy krásné, nikoli náročné.

Vím, že jste na počátku sahali po lidových písních. Jak jste v průběhu spolupráce hledali další společný materiál?

Finch: Ano, na počátku jsme skutečně sahali po našich lidových písních. Na prvním albu máme například skladbu Robert Ap Huw Meets Nialing Sonko. Jsou to dvě spojené staré písně. První z nich pochází ze středověkého rukopisu z Walesu. Začali jsme ji hrát a Seckou mi říká: To znám, zahraju něco velmi podobného. – A začal hrát tradiční píseň ze své země, která byla téměř stejná. Něco podobného se nám mimochodem stalo vícekrát. Aniž bychom to plánovali, naprosto jsme se shodli na společných písních. Forma spolupráce se však proměňovala a na novém albu už hrajeme především hudbu, kterou jsme společně zkomponovali. A to bylo možné jen díky tomu, že spolu několik let spolupracujeme a koncertujeme.

Názvy obou vašich alb, Clychau Dibon a Soar, souvisejí s ptáky. Proč?

Finch: Prostě se nám líbil ten nápad, pojmenovat alba podle ptáků. Ptáci neznají hranice, mohou létat, kam se jim zlíbí. To pro nás od počátku byla důležitá myšlenka. První album má v názvu slovo dibon, což je jednak pták, zoborožec, a jednak je to jedna ze strun na koře. Název druhého alba je Soar, což znamená kroužit, vznášet se. Na jeho obalu je peří mořského orla, ptáka, který každý rok přelétá z Walesu, odkud pocházím já, do Senegalu, Seckouovy země. Myšlenka otevřených hranic a svobodné migrace je nám vlastní.

Keita: Žijeme v období, kdy je důležité si tyto věci připomínat. Svoboda pohybu, kdy cestujeme bez pasů a víz, je velmi důležitá. Naše hudba se dá jen stěží zařadit do nějaké kategorie. Nehrajeme žádný konkrétní styl. Ona je žena, já jsem muž. Ona je bílá, já jsem černý. Já jsem z Afriky, ona z Walesu. Ale daří se nám společně vytvářet něco nového, neobvyklého. Ti ptáci létají a nikdo je nezastaví. Tak si představujeme i naši hudbu.