Seckou Keita: Vracím na svém albu dějiny

Seckou Keita: Vracím na svém albu dějiny
22. října 2016 Aktuality, World music Autor: Milan Tesař

Senegalský hudebník Seckou Keita letos získal prestižní cenu časopisu Songlines v kategorii Afrika a Střední východ. Zabodoval s albem 22 Strings, jehož název se váže k počtu strun jeho nástroje, kory. Seckou Keita vystoupil v létě na Folkových prázdninách v Náměšti nad Oslavou, kde jsme s ním natočili rozhovor. Připravujeme jej pro vás v pořadu Jak se vám líbí  na 14. listopadu, ale už teď si část rozhovoru můžete přečíst. Kromě toho vám  několik skladeb z alba 22 Strings nabídneme v pořadu Noční bdění ve čtvrtek 27. října od 0.35.

Rozhovor se senegalským hudebníkem Seckou Keitou

V bookletu svého alba 22 Strings vysvětlujete, že výrobce první kory Jali Mady Wuleng zkonstruoval nástroj s 22 strunami, zatímco dnes se používá zpravidla o jednu strunu méně. Jak jste se vy dostal k původní variantě nástroje?

Původní počet strun je skutečně dvaadvacet. Historie kory začíná ve 13. století a její pravlast se nachází v oblasti, kterou dnes tvoří region Gabu v dnešní Guineji-Bissau, oblast Casamance na jihu Senegalu, odkud pocházím, a Gambie. Když zemřel Jaly Mady Wuleng neboli Rudý griot, první hráč na koru, odstranili jeho přátelé grioti jednu strunu na jeho počest. A od té doby zná svět koru jako nástroj s 21 strunami. Takto se dostala například do Mali, do Guineje a dalších zemí až po Pobřeží slonoviny nebo Burkinu. Já však pocházím z oblasti, kde přetrvala tradice hry na původní variantu nástroje, která nabízí lepší hráčské možnosti. Rozhodl jsem se tedy na svém albu „vrátit dějiny“ a představit nástroj s 22 strunami.

Ty lepší hráčské možnosti mě zajímají. V čem je zvuk lepší, co dokáže ta jedna struna navíc?

Dvaadvacet strun znamená dokonalý zvuk. To samozřejmě neznamená, že by nástroje s 21 strunami byly špatné, ale něco tam prostě chybí, nezahrajete všechny tóny. Odlišný je také styl, kterým můžete hrát. Existují různé styly – maliský, senegalský, gambijský, bissauský a například styl z oblasti Casamance je zase úplně jiný. A právě ten se na nástroj s 21 strunami nedá dokonale zahrát.

Na Folkových prázdninách v Náměšti jste letos vystoupil se dvěma projekty. Jednak jako člen mezinárodního AKA Tria s italským kytaristou Antoniem Forcionem a brazilským Adrianem Adewalem a dále jako součást mimořádného projektu Struny nad Oslavou. V něm vedle kory zněly nejen kytary, ale také strunný nástroj timple z Kanárských ostrovů, mandolína nebo housle. Co je pro vás jako hráče na takových spojeních nejobtížnější?

Když začínám zkoušet s muzikanty, které ještě neznám, snažíme se navzájem co nejvíce otevřít. Nemluvíme společným jazykem, a proto se musíme domluvit řečí tónů. Pro mne jako hráče na koru je takové spojení zajímavé i proto, že je to nástroj s určitým laděním a s jasnými limity. Běžná kora totiž nehraje chromaticky. Já jsem sice pro sebe s pomocí svého bratrance vyvinul mechanismus, kterým mohu chromatického ladění dosáhnout, ale ani tak nejsem schopný se úplně přiblížit třeba harfě s jejími sedmi pedály. Když svůj nástroj zkombinuji s mandolínou nebo kytarou, budou v tomto spojení některé skladby znít lépe a jiné hůře. Když někam jedu, snažím se vyhledávat společné projekty s místními hudebníky, to je pro mne zajímavé. Takové propojování stylů a přístupů pokládám – vzhledem k dějinám kory – za revoluci 21. století. A právě projekt Struny nad Oslavou se mi velmi líbil, protože kora k těm ostatním nástrojům, které jsou známé po celém světě, přidala novou barvu.

Natočil jste společné album s velšskou harfenistkou Catrin Finch. Co mají společného kora a velšská harfa?

Projekt s Catherine Finch byl zajímavý nejen pro mne osobně, ale i pro kulturní tradice obou našich zemí, tedy Senegalu a Walesu. Oba jsme pro toto album hledali zajímavé lidové melodie ze svých zemí, oba jsme se doslova ponořili do tradiční hudby. Při společném hraní jsme se pak snažili co nejvíce přizpůsobit jeden druhému. A nejzajímavější bylo, že jsme našli písně, které si byly navzájem podobné. Na CD jsme například zařadili tradiční melodii od nás asi ze 16. století Nialing Sonko a hned za ni velšskou píseň Robert Ap Huw. Spojili jsme je do jednoho celku a přitom jsme zůstali ve stejné tónině a nemuseli jsme změnit ani jeden tón. Jako bychom hovořili tímtéž jazykem. Jediný rozdíl byl v tom, že velšská píseň je melodická, zatím ta naše má sice také melodii, ale zároveň je rytmičtější. Ta podobnost nás všechny zaskočila. Jako by ty dva nástroje, ty dva světy, někdo propojil už v dávné minulosti za nás. Jako by naši práci udělali už naši předkové. Vždyť já jsem hrál svým stylem, Catrin hrála tak, jak je zvyklá, a krásně to sedlo dohromady. Právě to jsou momenty, které jsou pro mne na mých cestách za hudbou zajímavé.

Mluvíme o řeči nástrojů, a tedy o hudbě beze slov. Ale zkusme k tomu slova přidat. Jak moc jsou pro vás důležité texty písní? Hádal bych, že asi velmi, vzhledem k tradiční roli griotů.

Texty jsou pro mne skutečně důležité a dotýkají se přímo mých posluchačů. Grioti – to je mimochodem francouzské označení, my říkáme jali – jsou básníci, autoři pamětí západní Afriky. Grioti nebyli jen hudebníci, kteří hráli na koru, balafon nebo ngoni. Pomáhali králi a lidem vzájemně komunikovat. Když například král učinil nějaké rozhodnutí, které se lidu nelíbilo, lidé vyhledali griota a ten s králem komunikoval, a to tak, že hrál na jeden ze svých nástrojů a k tomu zpíval. Král naslouchal, a nakonec spravedlivě rozhodl. Titíž grioti však hráli důležitou roli i ve sporech mezi obyčejnými lidmi, urovnávali například neshody mezi manželi. Když třeba hrozil rozvod, griot se mohl angažovat a spor urovnat. Usmiřovat manžele, sourozence nebo i celé vesnice, to byla jeho práce. Asistoval při křtu i při svatbě. Jeho slova byla ve své době velmi důležitá a jsou důležitá dodnes, minimálně pro ty, kteří mu rozumějí. V dnešní době však my hráči na koru, a to teď mluvím hlavně sám za sebe, píšeme texty, které mnohem více souvisejí s každodenním životem. Jsou to texty o dnešní společnosti, angažované a užitečné, často s konkrétními radami. Grioti jsou třeba v každé době, jejich umění se předává z generace na generaci. Jejich tradice přežívá i v umění dnešních afrických rapperů, kteří skandují své texty. Je to fenomén, který se vyvíjí, ale nikdy neskončí. Já jsem se mnoho naučil od svých předků a dnes zpívám texty, které pojednávají o našem současném životě, ale také o tradici, která přetrvává.

Témata Jak se vám líbí

Teepee_ve-studiuPodívejte se, co pro vás chystáme v pořadu Jak se vám líbí.

Regiony

Regiony

Krabice plná Folk Teamu

folk_teamVychází box se sedmi CD brněnské skupiny Folk Team.

Hudební výlet do Belgie

azmari_samaiPoslechněte si s námi přehled aktuální hudby z Belgie.

Trio komorního jazzu

trio_komorniho_jazzuO brněnském Triu komorního jazzu bude v pořadu Jak se vám líbí hovořit Roman Pokorný

Partneři

Harmonie_logo_velke_web